ECLI:CZ:US:2021:2.US.2093.21.1
sp. zn. II. ÚS 2093/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Johanka Rafaela, právně zastoupeného Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021 č. j. 33 Cdo 2324/2020-250, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019 č. j. 70 Co 326/2019-124 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 7. 2019 č. j. 19 C 787/2018-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 2. 8. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele požadující, aby soud uložil žalované realitní společnosti povinnost zaplatit mu 219 000 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 7. 2017 do zaplacení a dále "úrok ze zákonné kauce ve výši úroku požadovaného za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště žalované", a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že stěžovatel s manželkou reagovali na inzerát, podle něhož byl nabízen "prodej nájemní smlouvy" od přímého majitele na dobu neurčitou za cenu 219 000 Kč, tuto nabídku akceptovali a uzavřeli s žalovanou jako vlastníkem bytu nájemní smlouvu a zaplatili žalované 219 000 Kč. Z inzerátu (nabídky) ani z uzavřené smlouvy nevyplývá, že by úhrada částky 219 000 Kč představovala kauci za byt, jak tvrdil stěžovatel. Naopak z výpovědi bývalé manželky jednoznačně vyplývá, že stěžovatel částku uhradil za "prodej nájemní smlouvy". Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli nepojmenovanou smlouvu dle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), podle níž žalovaná jako pronajímatelka obdržela peněžní prostředky, jejichž úhrada byla podmínkou pro uzavření nájemní smlouvy k bytu, a stěžovateli se jako nájemci dostalo výhody spočívající v nízké platbě nájemného fixované po dobu 5 let a nájemního vztahu na dobu neurčitou. Uvedené výhody (jistoty) byly hodnotovým protipólem úhrady 219 000 Kč. Šlo tak o plnění na základě sjednané dohody, nikoli o plnění bez právního důvodu. Odvolací soud proto uzavřel, že požadavek stěžovatele na vrácení 219 000 Kč není oprávněný, neboť "taková povinnost sjednána nebyla". Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud dovolání usnesením odmítl, neboť nebylo přípustné podle §237 o. s. ř.
3. Stěžovatel se domnívá, že skutkové a právní závěry obecných soudů představují zjevnou libovůli v rozhodovací praxi a nemají oporu v obsahu spisu a provedených důkazech. Obecné soudy řádně nevypořádaly závažné námitky stěžovatele a nesprávně aplikovaly důkazní břemeno. Nejvyšší soud měl dovolání shledat jako přípustné a věcně projednat, neboť stěžovatel vymezil způsobilý dovolací důvod a předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dosud neřešenou právní otázku.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
6. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
7. Pokud se jedná o rozhodnutí dovolacího soudu, ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
8. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
9. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
10. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, protože není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť jednak je založeno na zpochybnění skutkových zjištění a dále je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
11. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
12. Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že ve věci bylo provedeno svým rozsahem dostatečné dokazování a právní závěry v nich jsou přezkoumatelným a vyčerpávajícím způsobem odůvodněny.
13. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu