ECLI:CZ:US:2021:2.US.2095.20.1
sp. zn. II. ÚS 2095/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Nýče, zastoupeného JUDr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem Pavlovická 366/7, Liberec I, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2017 č. j. 28 C 145/2015-171, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018 č. j. 54 Co 411/2017-189 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020 č. j. 30 Cdo 2998/2019-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že shora označenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že předmětem posuzovaného řízení byla žaloba, kterou se stěžovatel spolu s žalobkyní RELI-CZ, s. r. o. (dále jen "žalobkyně") domáhali po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") náhrady škody ve výši 339 000 Kč s příslušenstvím, způsobené v souvislosti s nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném exekutorem Mgr. Janem Jindrou, Exekutorský úřad v Semilech, pod sp. zn. 118 EX 145/2006. Exekuce ve prospěch oprávněné společnosti AB Trio s. r. o. byla proti stěžovateli a žalobkyni nařízena usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 7. 2006 pod č. j. 60 Nc 6525/2006-5, a to pro částku 217 385,50 Kč s příslušenstvím. V exekučním řízení však měla být soudním exekutorem neoprávněně vymožena částka vyšší o 339 000 Kč (žalovaná částka).
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Stran skutkových zjištění vycházel při rozhodování z toho, že v rámci exekuce bylo povinnými zaplaceno celkem 779 130,05 Kč; plnění soudní exekutor započetl nejprve na jistinu a poté na příslušenství a oprávněné společnosti AB Trio s. r. o. vyplatil celkem 621 296,05 Kč. Žalobkyně (nikoliv stěžovatel) uplatnila svůj nárok u žalované dne 3. 3. 2014, avšak neúspěšně. Soud na základě zjištěných skutečností uzavřel, že žalobě vyhovět nelze, jelikož není možné shledat nesprávný úřední postup soudního exekutora. Současně dodal, že pohledávka byla uplatněna vůči žalované předčasně, jelikož je na stěžovateli a žalobkyni, aby se své pohledávky domáhali nejprve vůči oprávněné společnosti AB Trio s. r. o. z titulu bezdůvodného obohacení. Soudní exekutor žalovanou částkou nedisponuje a trvá reálná možnost uspokojení tohoto nároku. Je proto zapotřebí domáhat se svého nároku proti skutečným dlužníkům (oprávněné společnosti AB Trio s. r. o.), nikoliv proti státu, který v takovém případě vystupuje jako poslední dlužník. Takové kroky však stěžovatel ani žalobkyně doposud neučinili.
4. Městský soud shora označeným rozsudkem potvrdil závěry soudu prvního stupně. Poukázal mimo to i na chybný výpočet uplatňované částky ze strany stěžovatele i žalobkyně a konstatoval, že závěr soudu prvního stupně o předčasnosti žaloby je v souladu s ustálenou judikaturou. Uvedl, že i v případě, kdy by na povinných bylo vymoženo více, než jak tomu mělo být podle exekučního titulu, je na nich, aby svůj nárok nejprve uplatnili z titulu vydání bezdůvodného obohacení vůči oprávněné společnosti AB Trio s. r. o. To však neprokazovali ani netvrdili a vznik škody v důsledku ztráty takové pohledávky neprokázali.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl. Odkázal přitom zejména na svou předchozí judikaturu v případech, kdy se lze domoci uspokojení pohledávky vůči dlužníkovi, jímž je osoba odlišná od státu, a to konkrétně na rozsudek ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010. V něm mj. Nejvyšší soud zopakoval svůj závěr, podle něhož nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1404/2004).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že zejména řízení, které předcházelo soudnímu řízení, nebylo spravedlivé a porušovalo ústavně chráněná práva a svobody stěžovatele. Poukazuje na údajné bezprecedentní chování soudního exekutora a namítá, že soud nevzal v potaz nečinnost soudního exekutora, která měla mít za následek ztrátu nároku na vydání škody, případně bezdůvodného obohacení. Jinou argumentaci však stěžovatel v ústavní stížnosti nenabízí.
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Taková pochybení však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatňuje prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci. Pokud jde o obsah jeho námitek, ty směřují proti postupu soudního exekutora v exekučním řízení. Rozhodování obecných soudů však konkrétním způsobem nezpochybňuje. Z pohledu Ústavního soudu je ve věci stěžejní, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně jasně rozvedly své úvahy, opírající se mimo jiné o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Jejich závěry jsou logické, srozumitelné a odpovídají v řízení zjištěným skutečnostem a skutkovému ději. Poukázat lze přitom zejména na bod 4. napadeného usnesení Nejvyššího soudu a v něm citovanou judikaturu v otázkách subsidiarity odpovědnosti státu za škodu a povinnosti uplatnit svůj nárok nejprve vůči dlužníku - zde společnosti, na jejíž účet bylo namítané bezdůvodné obohacení plněno. V odkazovaných závěrech přitom nelze na ústavní rovině shledat zásah do základních práv stěžovatele.
10. Z uvedeného plyne, že námitky stěžovatele směřují primárně proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z tohoto pohledu jim nemůže Ústavní soud ničeho vytknout. Ústavnímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do soudního rozhodování. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu