ECLI:CZ:US:2021:2.US.2104.21.1
sp. zn. II. ÚS 2104/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti P. D., zastoupeného Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou se sídlem Hálkova 44, 3 Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 27. července 2020, č. j. 52 Nc 4751/2019-190 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2021, č. j. 14 Co 237/2020-260, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Okresního soudu ve Vsetíně a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "napadená rozhodnutí") ve věci rodičovské péče o nezletilou dceru. Napadenými rozhodnutími měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právo na péči o dítě a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny a dle čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a právo na princip rovnosti dle čl. 1 Listiny.
2. Stěžovatel je otcem nezletilé dcery. U Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "soud prvního stupně") bylo na návrh matky nezletilé dne 27. 7. 2020 rozhodnuto o péči, výživném a styku s nezletilou tak, že se nezletilá svěřuje do péče matky, otec je povinen od 1. 5. 2019 do 30. 9. 2019 platit výživné 5 000 Kč měsíčně a od 1. 8. 2020 částku 3 300 Kč měsíčně k rukám matky vždy k prvnímu dni každého kalendářního měsíce předem. Dále bylo soudem prvního stupně určeno, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém kalendářním týdnu v roce od pátku od 8.00 hodin do neděle do 18.00 hodin a v každém lichém kalendářním týdnu v roce od čtvrtka od 14.00 hodin do soboty do 18.00 hodin, přičemž v období hlavních prázdnin, Velikonoc a Vánoc byl styk otce s nezletilou upraven odlišně.
3. Stěžovatel rozsudek soudu prvního stupně napadl včas podaným odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2021, jakožto soudu odvolacího, bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno s tím, že odvolání otce nelze vyhodnotit jako důvodné. Odvolací soud po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že soud prvního stupně zcela správně zjistil skutkový stav a poté svěřil nezletilou do péče matky, což také soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zcela náležitě a přesvědčivě odůvodnil. V odvolacím řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, v důsledku kterých by bylo nutno se od právního posouzení učiněného soudem prvního stupně jakkoliv odchýlit. Odvolací soud už jen doplnil, že střídavou péči nelze chápat jako pravidlo, jelikož základním kritériem vždy musí být především nejlepší zájem dítěte, což vyplývá i z judikatury Ústavního soudu.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy neaplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem, neb v jeho věci byly učiněny právní závěry, které jsou s ústavním pořádkem v nesouladu, přičemž obecné soudy se dle jeho názoru nedostatečně vypořádaly s jím přednesenou argumentací. Stěžovatel před soudem prvního stupně navrhoval provést důkaz výslechem jeho matky (babičky nezletilé) i jeho spolupracovníků, soud prvního stupně tak ale neučinil, přičemž tak ani soud odvolací. Ten pouze přejal skutkový stav, ke kterému došel soud prvního stupně. Z ustálené judikatury přitom plyne povinnost soudů důkaz kriticky zhodnotit. Tímto bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
5. Dále stěžovatel namítá, že byl fakticky celou dobu v nerovném postavení a byl jakožto otec diskriminován, redukován jen do pozice "platiče alimentů". Po celou dobu řízení bylo se stěžovatelem zacházeno nerovným způsobem a bylo na něj oproti matce pohlíženo s nižší váhou potřebnosti pro vývoj a vztahy nezletilé. Rodičovskou odpovědnost přitom mají rodiče oba, nikoliv pouze matka. Tím bylo dle jeho názoru zasaženo do jeho práva na rodinný život a rovněž nejlepší zájem nezletilé. Nadto v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů.
II. Hodnocení Ústavního soudu
6. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku krajského soudu, proti němuž není přípustný další opravný prostředek.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Úprava styku rodičů s dítětem je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaká úprava styku rodičů s nezletilým je pro dítě nejvhodnější a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
10. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti postupuje Ústavní soud zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilé dcery v projednávaném případě však nedošlo.
11. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Pokud obecné soudy v dané věci posoudily všechny relevantní skutečnosti a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž nedošlo zejména k porušení ústavně zaručených práv žádného z účastníků, Ústavní soud nemůže do jejich rozhodnutí zasáhnout. K závěru, že do posouzení věci obecnými soudy není na místě zasahovat, dospěl Ústavní soud i v této věci.
12. Právě v tomto případě je však na místě zdůraznit, že rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem upravují péči o nezletilou v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dictum, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilou není vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu dítěte, pak může péči o něj v budoucnu upravit jinak.
13. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími krajského soudu a okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož ani práva na péči o dítě a práva dětí na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny a dle čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a práva na princip rovnosti dle čl. 1 Listiny.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozsudkům podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu