ECLI:CZ:US:2021:2.US.2142.21.1
sp. zn. II. ÚS 2142/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Jiřím Kacafírkem, advokátem se sídlem Plzeň, Pražská 15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 144/2021-19705 ze dne 28. 4. 2021, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 62/2019 ze dne 29. 4. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 47 T 9/2018-18754 ze dne 30. 4. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 37 odst. 3 a 39 Listiny, čl. 7 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 odst. 1 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 47 T 9/2018 s dalšími spoluobviněnými odsouzena za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Za tento zločin a dále zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. 3 T 142/2017 a přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, jímž byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. 3 T 140/2017, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu deseti let a povinnost k náhradě škody. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se stěžovatelka a další obvinění označené trestné činnosti dopustili tím, že v době nejméně od počátku roku 2013 do října 2015 jeden z obviněných úmyslně vytvořil, organizoval, řídil a využíval v součinnosti s dalšími osobami síť firem dopouštějících se tzv. missing traderů, jejichž úlohou a cílem bylo účetní vykázání pořizování zboží - drobné spotřební elektroniky, konkrétně mobilních telefonů, GoPro kamer a SSD disků od společnosti Estrellon, s.r.o., a dalších zahraničních dodavatelů v cenách bez daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a to tak, že daňová přiznání k DPH nebudou za skutečná zdanitelná plnění daňových subjektů vůbec podána správci daně či v daňových přiznáních budou uvedeny nepravdivé skutečnosti, aby nebyla zjištěna skutečná daňová povinnost daňového subjektu a správná výše DPH odvedena správci daně. Stěžovatelka pak od konce dubna 2013 do prosince 2013 osobně zastupovala v postavení statutárního zástupce společnost X a podílela se na zpracování daňových dokladů, podávání nepravdivých daňových přiznání či nepodávání žádných, odčerpávala výnosy z trestné činnosti i za další daňový subjekt - podnikatele J. P., a to v období od ledna 2014 do září 2014. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením stěžovatelčinu odvolání vyhověl jen v otázce náhradě škody, ohledně níž ve vztahu ke stěžovatelce zrušil část příslušného výroku Městského soudu v Praze, ve zbytku ohledně otázky viny a trestu jí však nevyhověl.
3. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolaní, což odůvodnil tím, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Spáchá-li tento čin ve velkém rozsahu, naplní skutkovou podstatu podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, ztvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník). Ke stěžovatelčiným výhradám proti znaleckému posudku Ing. Ondřeje Buriana se Nejvyšší soud vyjádřil tak, že jsou neopodstatněné, tvrzení znalce citovaná v dovoláních jsou vytržena z kontextu a dovolatelé rovněž pominuli, že nalézací soud hodnotil znalecký posudek a v něm předestřené hypotézy a východiska stejně jako všechny ostatní důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a to nejen jednotlivě, ale především v souvislosti s dalšími ve věci provedenými důkazy, na jejichž základě hodnotil, ke kterým hypotézám znalce je třeba se přiklonit. Samotné závěry znalce vyjádřené v jeho znaleckém posudku proto nelze hodnotit jako závěry odporující pravidlu in dubio pro reo, neboť znalecký posudek je důkazem, který teprve soudy hodnotí v souladu se zásadami pro hodnocení důkazů a s ohledem na další důkazy může potvrdit či vyvrátit znalcovy hypotézy a přiklonit se k té které variantě, již znalec předestřel. Takové hodnocení důkazů tedy neodporuje pravidlu in dubio pro reo, ani závěrům vyjádřeným v judikatuře stran povinnosti orgánů činných v trestním řízení prokazovat správnost a reálnost dokladů a skutečností podstatných pro trestní řízení. Nejvyšší soud pak neshledal žádný extrémní rozpor v učiněných závěrech nalézacího soudu, postavených mimo jiné na předmětném znaleckém posudku. Závěry, které soud ze znaleckého posudku převzal, odpovídají četným listinným důkazům, výpisům z bankovních účtů, vystaveným dokladům, učiněným daňovým přiznáním, a zapadají do celkového řetězce všech provedených důkazů, včetně výslechů svědků.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v její věci nedošlo k dodržení zásady spravedlivého procesu, spočívajícího v principu presumpce neviny. Vznáší řadu věcných a právních námitek, které byly již řešeny obecnými soudy, a polemizuje s jejich závěry. Zejména pak poukazuje na to, že v trestním řízení využitý znalecký posudek obsahuje informace, které nebyly získány co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž měl být soudem a limine vyloučen z úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Stěžovatelka pak uvádí, že znalecký posudek Ing. Buriana využily obecné soudy jako hlavní důkaz o rozsahu zkrácení daně obviněnými, tudíž zatížily dokazování předcházející rozsudku, potažmo svůj rozsudek vadou porušení základních práv a svobod a zásad spravedlivého procesu. Stěžovatelka se dále domnívá, že policejní orgán znalecké závěry hodnotil v pochybnostech v neprospěch obviněných a soudy tento přístup akceptovaly.
5. Stěžovatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal se zásadní námitkou stěžovatelky, že nalézací soud skutkový základ věci popsaný ve výroku rozsudku posoudil nesprávně v důsledku nesprávného hodnocení základu daňové povinnosti společností označených v rozsudku jako missing trader. Nalézací sud zjistil, že tyto společnosti pochybily, když správci daně nesdělily základ své povinnosti k DPH na úrovni minimálně úplaty za plnění, která přijaly od dodavatelů z jiného členského státu EU (JCS). Podle stěžovatelky však nezohlednil skutečnost, že pořízení zboží z JCS je sice zdanitelné podle §25 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, avšak tuto daň je plátce oprávněn odečíst podle §72 odst. 1 písm. a) téhož zákona, pokud zbožím pořizuje pro uskutečňování zdanitelných plnění dodání zboží s místem dodání v tuzemsku. Odvolací soud nezaujal dostatečné stanovisko k právní argumentaci, že pokud obchodní společnosti označené v rozsudku jako missing trader pořídily od obchodní společnosti Estrellon, případně od jiné společnosti z jiného členského státu EU zboží a následně je dodaly svým odběratelům v tuzemsku, vznikla jim podle výše citovaných ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty povinnost přiznat správci daně daň z přidané hodnoty na výstupu ve výši 21 % ze základu daně, kterým je podle §36 odst. 1 zákona o DPH výše úplaty, kterou obdržely nebo podle faktur vystavených jejich odběratelům měly od odběratelů obdržet. Stěžovatelka rovněž namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, neboť podle ní došlo ke zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů apod. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že při rozhodování o dovolání pominul pochybení Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze, na která v opravných prostředcích podaných proti rozhodnutím těchto soudů poukázala stěžovatelka, a která ve svých důsledcích znamenají zásah do základních práv stěžovatelky a též do zásad demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy. Podle stěžovatelky byla též porušena zásada "audiatur et altera pars" (nechť je slyšena i druhá strana), neboť tato zásada není realizována jen tím, že soud umožní stranám, aby se vyjádřily, ale především, že se projevenými argumenty bude skutečně zabývat, že k nim zaujme stanovisko, že posoudí jejich význam a opodstatněnost z hlediska platného práva.
6. Stěžovatelka se domnívá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývají - v logické návaznosti a s hodnotící vazbou k jednotlivým důkazům - skutková zjištění, která v souhrnu vytvářejí skutkový nález soudu, po němž následuje jeho právní posouzení (z hlediska soudem aplikované právní normy - daňové a trestní).
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
10. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými a právními závěry obecných soudů založenými na výkladu podústavního práva. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost vnímá jako vyhovění své argumentaci. Rovněž všeobecné odkazy na principy demokratického právního státu či princip presumpce neviny neobsahují konkrétní ústavněprávní argumenty. Stěžovatelka však jen opakuje své věcné výhrady a argumenty týkající se tvrzených dílčích vad napadených rozhodnutí. S těmito jejími argumenty se obecné soudy již vypořádaly. Obecné soudy ve stěžovatelčině věci náležitě vysvětlily, proč dospěly k závěru o její vině. Důkazy řádně provedly a hodnotily je ve svém souhrnu. Výklad skutkových okolností případu i jejich subsumpci pod příslušná ustanovení trestního zákoníku, které obecné soudy provedly, nejsou zjevně nepřijatelné ani arbitrární a jsou výkladem podústavního práva, do nějž zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
11. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu