ECLI:CZ:US:2021:2.US.2183.21.1
sp. zn. II. ÚS 2183/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Dr. Johanny Kammerlander, zastoupené JUDr. Romanem Heydukem, advokátem se sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021 č. j. 28 Cdo 313/2020 -1445, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021 č. j. 28 Cdo 313/2020 -1145, jímž bylo rozhodnuto tak, že byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. 30 Co 1/2018 a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. 8 C 459/2004. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu měl být podle stěžovatelky porušen čl. 38, čl. 36 odst. 1 a čl 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se domnívá, že se v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud staví proti judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, která byla v minulosti ve věci učiněna, a celé odůvodnění, proč při svém negativním názoru na předchozí judikaturu věc nepředkládá velkému senátu, omezil na několik řádků formalistického odůvodnění. Stěžovatelka se dále domnívá, že tímto postupem Nejvyššího soudu byla porušena i zásada předvídatelnosti rozhodnutí, neboť vzhledem k předchozí judikatuře bylo možno pokládat tyto právní otázky za vyřešené. Odkazuje i na rozhodnutí ve své věci vydané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo 4419/2007. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud podle stěžovatelky vytváří situace, kdy v okrese Liberec je restituce jejích majetkových práv oprávněná a v okrese Semily neoprávněná, což však nelze připustit
3. Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
4. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení či rozhodnutí upravující postup soudního řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
5. Ústavní soud shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ostatně stěžovatelka je ani nenamítá. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
6. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2021
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka