ECLI:CZ:US:2021:2.US.2199.21.1
sp. zn. II. ÚS 2199/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Pavlíny Raidové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 12 Co 247/2020-252, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále i jen "krajský soud") s tvrzením, že tímto rozhodnutím byla porušena její ústavně garantovaná práva. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že krajský soud porušil právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), právo na ochranu slabší strany, jež je dle stěžovatelky chráněno čl. 1 Listiny, jakož i právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Napadeným usnesením byla zastavena exekuce vedená proti stěžovatelce a bylo rozhodnuto o nákladech řízení i nákladech exekuce. Stěžovatelka pak konkrétně napadá výrok krajského soudu, kterým - v důsledku aplikace ustanovení §150 o. s. ř. - nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka, jež byla v otázce zastavení exekuce úspěšná, považuje aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. za projev libovůle.
3. Krajský soud odůvodnil aplikaci tohoto ustanovení tím, že stěžovatelka (jako povinná) byla v exekučním řízení zcela pasivní a návrh na zastavení exekuce měla podat již dříve. Kromě toho zdůraznil, že byť byla exekuce vedena na základě vadného exekučního titulu, základ dluhu stěžovatelky existoval. Stěžovatelka si totiž skutečně od právní předchůdkyně oprávněné (bankovní instituce) půjčila finanční prostředky, které dosud nevrátila, a proto se sama chovala protiprávně.
4. Podle stěžovatelky však takové odůvodnění nebere v úvahu všechny relevantní okolnosti věci ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2728/17. Zejména zdůraznila, že oprávněná byla v řízení pasivní též - návrh na zastavení exekuce měla podat sama, neboť si měla být vědoma, že uplatňuje vadný exekuční titul.
5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
7. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. S problematikou nákladů řízení je Ústavní soud ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován, avšak obecně se k ní staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Tento zdrženlivý přístup vychází z myšlenky, že byť i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, pročež na něj dopadají postuláty spravedlivého procesu. Ústavní soud tudíž do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhne zpravidla tehdy, je-li jejich interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení projevem svévole nebo libovůle, porušuje-li princip legitimních očekávání účastníka řízení nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1561/13, či nález ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10).
9. Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích dospěl k závěru, že při rozhodování o nákladech řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady nákladů účelně vynaložených jednou ze stran. Výrok o náhradě nákladů řízení tak musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků, respektive s obsahem příslušného soudního spisu, a úvaha k němu vedoucí musí být racionálně odůvodněna (srov. např. nález ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06). Tyto postuláty lze v plném rozsahu vztáhnout i na úvahy obecných soudů o tom, zda jsou ve věci dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř.
10. Ústavní soud se opakovaně vyslovil i specificky ve vztahu k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v rámci rozhodování o zastavení exekuce. V nálezu ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2728/17, konstatoval, že chce-li soudní exekutor či obecný soud užít moderačního práva, které mu poskytuje §150 o. s. ř., a to s pouhým odkazem na pasivitu jednoho z účastníků řízení, musí tak učinit při zohlednění všech relevantních skutkových okolností dané věci. K těm patří i fakt, že oprávněná si měla být (s ohledem na své postavení profesionála v oblasti poskytování úvěrů, popř. "skupování pohledávek") vědoma toho, že od počátku v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul. O závěry tohoto nálezu se ostatně opírá i stěžovatelka ve svém návrhu.
11. V pozdějším nálezu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3017/19, Ústavní soud v prvé řadě sjednotil, resp. systematizoval přístup k náhradě nákladů exekuce. Závěry nálezu vztahující se k nákladům exekučního řízení krajský soud v napadeném usnesení zcela respektoval. Pokud jde o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. v obdobných případech, konstatoval v citovaném nálezu Ústavní soud, že "lze při zohlednění skutkových okolností věci zvážit aplikaci §150 o. s. ř., tj. využít moderačního práva jako výjimky z pravidla přiznání nákladů řízení podle míry zavinění na zastavení exekuce (§89 ex. ř.). Zohlednit lze skutečnost, že povinný si půjčil a svůj dluh protiprávně nesplácel, příp. dobrovolně ručil za splnění cizího dluhu (nález sp. zn. I. ÚS 2117/18, usnesení sp. zn. II. ÚS 17/19, či sp. zn. I. ÚS 300/19). Na druhé straně ovlivňuje úsudek skutečnost, že oprávněný si měl být (s ohledem na své postavení profesionála v oblasti poskytování úvěrů) vědom toho, že od počátku v exekučním řízení uplatňuje nezpůsobilý exekuční titul a tento protiprávní stav nadále vědomě udržoval (nález sp. zn. IV. ÚS 2728/17)."
12. Ústavní soud tedy nepřezkoumává správnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř. obecným soudem, nýbrž pouze to, zda si obecný soud při jeho použití nepočínal libovolně či excesivně. V případech srovnatelných s věcí nyní řešenou je zároveň nutné, aby obecné soudy respektovaly závěry citovaných nálezů (zejména nálezy sp. zn. IV. ÚS 2728/17 a sp. zn. IV. ÚS 3017/19) a reflektovaly při svém rozhodování faktory v nich zmíněné.
13. Ústavní soud připomíná - zcela v intencích citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 3017/19 - že stěžovatelka si vskutku nejprve půjčila peníze od banky, a že základ jejího dluhu tedy nebyl žádným umělým lichvářským projektem. Byť následná "dohoda o uznání dluhu" uzavřená s oprávněnou jako právní nástupkyní banky byla neplatná, stejně jako na ni navázaná rozhodčí smlouva, materiálně bylo vedení exekuce v určitém rozsahu oprávněné.
14. Na druhé straně si sice oprávněná mohla být vědoma, že exekuce je vedena na základě vadného exekučního titulu, nešlo však o zcela zjevnou a samozřejmou vadu. Krajský soud konstatoval - na rozdíl od soudu okresního - že i oprávněná sama jako právní nástupkyně původní věřitelky měla hodnotit úvěruschopnost stěžovatelky. To však neučinila a v rozporu s dobrými mravy tak zneužila postavení stěžovatelky. Tento závěr se však opíral o poměrně podrobný rozbor "dohody o uznání dluhu" a hodnocení jejího skutečného obsahu. V kontextu existující judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1449/2018) nebyl takový výsledek soudního řízení dopředu zcela jasný.
15. Ústavní soud nikterak nezpochybňuje závěr krajského soudu, že dohoda sjednaná mezi oprávněnou a stěžovatelkou vskutku nemravná byla a že oprávněná zneužila finančních obtíží stěžovatelky. Ve světle relevantní judikatury však tato skutečnost nebyla zcela zřetelně zjevná, což se může projevit i při hodnocení rovnováhy citovaných faktorů relevantních pro případnou aplikaci §150 o. s. ř.
16. Konečné rozhodnutí krajského soudu, kterým byla exekuce zastavena, povinnost nahradit náklady exekuce byla uložena oprávněné a povinnost nahradit náklady soudního řízení nebyla uložena nikomu, ve světle těchto okolností není excesivně nespravedlivé. Aplikace ustanovení §150 o. s. ř. totiž nebyla založena toliko na tvrzené procesní pasivitě stěžovatelky, nýbrž i na skutečnosti, že o její (neplněné) povinnosti splácet původní dluh nebylo pochyb. Na druhé straně vadnost exekučního titulu (a potažmo povědomí oprávněné o ní) nebyla zcela samozřejmou a zjevnou skutečností; její posouzení totiž záleželo na vyřešení netriviální právní otázky.
17. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení krajským soudem bylo spravedlivé, a že napadené rozhodnutí lze tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu