ECLI:CZ:US:2021:2.US.2250.21.1
sp. zn. II. ÚS 2250/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, zastoupené JUDr. Kateřinou Mullis, Ph.D., advokátkou, i.s. JUDr. Jana Mikše st., advokáta, oba se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1054/2021-219 ze dne 25. 5. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 216/2020-174 ze dne 10. 12. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 25 C 46/2019-119(120) ze dne 24. 1. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na stejné rozhodování ve stejných případech ve smyslu čl. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Státní pozemkový úřad - Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hlavní město Prahu rozhodl ve prospěch oprávněných osob tak, že jsou spoluvlastníky pozemků v k. ú. Libeň, tento závěr stěžovatel napadal žalobou podle páté části občanského soudního řádu a požadoval, aby soud nahradil výrok rozhodnutí pozemkového úřadu o těchto pozemcích v neprospěch oprávněných osob. Obvodní soud pro Prahu 8 jeho žalobu zamítl, odvolací soud mu zčásti vyhověl. Stěžovatel se pak u Nejvyššího soudu dovoláním domáhal, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno v té části, v níž potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Podstatou argumentace stěžovatele bylo, že dotčené pozemky tvoří zeleň podél komunikace, tudíž by měly být shledány jako pozemky zastavené ve smyslu §11 zákona o půdě.
3. Nejvyšší soud uvedl, že jeho judikatura je ustálena v závěru, že zákon o půdě slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Jde o jedno z hledisek, které musí být soudem zvažováno, nehledě na námitky účastníka (uvedené vyplývá z povahy restituce). Typově jednu z výluk představuje právě zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení - §11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zákon přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. V posuzované věci se však podle Nejvyššího soudu odvolací soud citovaným judikatorním závěrům vylučujícím naturální restituci tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě, nikterak nezprotivil, jestliže, vycházeje ze skutkového zjištění (učiněného již soudem prvního stupně), že sporné pozemky představují zeleň podél silniční komunikace v ulici Liberecká, přičemž jde o pozemky volné a nezastavěné, které netvoří funkční celek s komunikací ani se vzdálenou zástavbou rodinných domů, která se nachází vysoko nad komunikací (na vrcholu svahu) anebo pod komunikací (pod úpatím svahu), dovodil, že v individuálních skutkových poměrech posuzované pře důvody vylučující naturální restituci předmětných pozemků naplněny nejsou - oprávněné osoby z realizace jednotlivých složek vlastnického práva vyloučeny nebudou, a to ani v důsledku zasažení pozemků ochranným pásmem komunikace.
4. Dle názoru stěžovatele byla postupem obecných soudů porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Stěžovatel namítá, že původní pozemky přešly na stát v 50. letech minulého století a byla na nich postavena komunikace Liberecká a zřízena veřejná zeleň. Předmětné pozemky se tak dle platného územního plánu nacházejí v ploše s funkčním využitím izolační zeleň a zeleň městská a krajinná, ve stabilizovaném (tj. nikoli rozvojovém či transformačním) území. Stěžovatelka se domnívá, že vydáním předmětných podílů by nedošlo k naplnění smyslu a účelu zákona o půdě. Poukazuje v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 536/14 ze dne 21. 1. 2015 a sp. zn. III. ÚS 1961/15 ze dne 11. 7. 2017.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že byť se dovolává svých základních práv, tak nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů a jejich procesním postupem. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny a osvětleny Nejvyšším soudem, o čemž svědčí i rekapitulace jejich rozhodnutí provedená výše v bodě 2 tohoto rozhodnutí. Ani stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu na věci nic nemění, neboť tato rozhodnutí se týká případů s jinými skutkovými okolnostmi než je nyní posuzovaný případ. Částečné nevyhovění stěžovatelově žalobě bylo obecnými soudy postaveno na pečlivém zvážení konkrétních okolností případu, přičemž do skutkových závěrů obecných soudů Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší vstupovat.
9. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu