ECLI:CZ:US:2021:2.US.2277.21.1
sp. zn. II. ÚS 2277/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. Č., zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem Sokolská 12, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 1163/2021-142, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2020 č. j. 14 Co 29/2020-68 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 5. 2019 č. j. 15 C 209/2018-48, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále také jen "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také jen "prvostupňový soud"), protože jimi mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na odškodnění za nesprávný úřední postup dle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na ochranu soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 15 C 209/2018 a Okresního soudu v Přerově sp. zn. 25 Nc 6011/2017 (k důvodu vyžádání tohoto spisu viz dále) zjistil následující. Stěžovatelka žije v bytě se svým synem. Oba se několikrát obrátili na Policii České republiky (dále jen "policie") či státní zastupitelství s tím, že se v jejich řádně zamykaném bytě ztrácí věci či dochází k jejich přemisťování. Policie provedla šetření (ohledáním zámku, odesláním cylindrické vložky k odbornému zkoumání atd.) a věc vždy založila, neboť nebylo prokázáno násilné vniknutí. V červnu roku 2017 policie o provedeném šetření vyrozuměla Okresní státní zastupitelství v Přerově (dále jen "OSZ Přerov"). To se následně rozhodlo podat k Okresnímu soudu v Přerově podnět k zahájení řízení o svéprávnosti stěžovatelky, vedený u tohoto soudu pod sp. zn. 25 Nc 6011/2017. Soud stěžovatelku v říjnu roku 2017 vyslechl a přijal lékařskou zprávu o stěžovatelkou samostatně zajištěném psychiatrickém vyšetření. OSZ Přerov poté vzalo svůj podnět zpět, a to na základě pokynu Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "KSZ Ostrava"), které nad ním, z podnětu stěžovatelky, vykonalo dohled, přičemž uzavřelo, že postup OSZ Přerov "byl zřejmě zapříčiněn nesprávným právním posouzením poznatků vytěžených z trestní působnosti", a stěžovatelce se omluvilo. V prosinci roku 2017 stěžovatelce, respektive jejímu právnímu zástupci, sdělil Okresní soud v Přerově, že neshledal důvody pro zahájení řízení o svéprávnosti.
3. V říjnu roku 2018, poté co své nároky řádně předběžně uplatnila, stěžovatelka podala k prvostupňovému soudu žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy. Za škodu označila výdaje na právní pomoc ve výši 5 200 Kč. Na nemajetkové újmě spočívající v neúčelném vystavení stresujícím a dehonestujícím situacím po Ministerstvu spravedlnosti požadovala 100 000 Kč. Stěžovatelka zdůraznila, že je staršího věku (tehdy 72 let) a má obtíže s vysokým krevním tlakem, tedy stresující situace jsou pro ni nežádoucí. Prvostupňový soud žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem zamítl. Uvedl, že nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), musí být postup, který je v rozporu s právním pořádkem či s předpokládaným postupem daných oprávněných subjektů státu. Dle prvostupňového soudu OSZ Přerov nepostupovalo nesprávně, neboť toliko využilo své oprávnění dle §8 odst. 1 písm. d) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"). Nadto k zahájení řízení o svéprávnosti nikdy nedošlo, své psychiatrické vyšetření navrhla a zajistila sama stěžovatelka a KSZ Ostrava se stěžovatelce omluvilo.
4. Odvolací soud rozhodnutí prvostupňového soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Ve svém rozhodnutí citoval komentář k §13 zákona o odpovědnosti státu, dle nějž je nesprávným úředním postupem porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Dále odvolací soud zdůraznil, že OSZ Přerov nevyužilo svého návrhového oprávnění, ale k zahájení řízení o svéprávnosti podalo pouze podnět, přičemž postupovalo ve veřejném zájmu na ochraně duševně nemocných osob. Odvolací soud uzavřel, že o nesprávný úřední postup se nejednalo, neboť OSZ Přerov nepostupovalo v rozporu s pravidly předepsanými právními normami, ani excesivně či šikanózně.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Co do náhrady škody ve výši 5 200 Kč jej označil za nepřípustné a ve zbytku za postrádající vymezení dovolacího důvodu. Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581), aniž by toto své tvrzení podrobněji rozvedla, což Nejvyšší soud označil za nedostatečné.
II. Argumentace účastníků řízení
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že ji soudy měly odškodnit za postup OSZ Přerov, neboť KSZ Ostrava uznalo, že postup prvého je nesprávným úředním postupem.
7. K výzvě Ústavního soudu se k věci vyjádřily soudy, jejichž rozhodnutí byla napadena. Obvodní soud pro Prahu 2 toliko odkázal na své rozhodnutí. Městský soud v Praze se vyjádřil v tom smyslu, že svůj postup považuje za spravedlivý a ústavně konformní, odůvodněný nadto i odkazy na komentářovou literaturu. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že co do částky 5 200 Kč byla ústavní stížnost podána opožděně, neboť v této části bylo dovolání nepřípustné. Dále pak uvedl, že význam povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení je v tom, aby se stěžovatelce dostalo kvalitní právní pomoci, a to minimálně takové, že dovolání bude mít všechny zákonem vyžadované náležitosti. Tyto přitom nelze považovat za neúčelné a ryze formální. Jelikož obecné soudy ve svých vyjádřeních neuvedly nic nad rámec argumentace obsažené v jejich rozhodnutích, nebyla tato vyjádření zasílána stěžovatelce k replice.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Co do částky 5 200 Kč představující tvrzenou škodu stěžovatelky ovšem ústavní stížnost nebyla podána včas. Nárok na náhradu škody a nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu jsou dva samostatně uplatnitelné nároky, byť k jejich uplatnění dochází na základě shodných skutkových okolností (srov. §31a odst. 1 zákona o odpovědnosti státu a možnost uplatnit nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu bez ohledu na to, zda byla způsobena škoda). Rozhodná samostatnost nároků není identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2867/09 ze dne 11. 2. 2010).
10. Nejvyšší soud postupoval správně, když dovolání stěžovatelky co do zmíněné částky odmítl pro nepřípustnost. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost ze zákona má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která usnesení dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv, neboť žádný takový již k dispozici neměla, a bylo namístě, domnívala-li se stěžovatelka, že prvostupňový a odvolací soud porušily její ústavní práva, brojit proti jejich rozhodnutím včasnou ústavní stížností. To však stěžovatelka neučinila. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti výrokům prvostupňového a odvolacího soudu týkajícím se částky 5 200 Kč návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
11. Ve zbytku, tedy v části týkající se nároku na přiměřené zadostiučinění tvrzené nemajetkové újmy stěžovatelky, je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
12. V projednávané věci se jedná o nárok stěžovatelky na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovatelce měla vzniknout v důsledku toho, že OSZ Přerov dalo k soudu podnět k zahájení řízení o svéprávnosti stěžovatelky. Tento nárok spadá pod substantivní základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti upraví zákon. Tímto zákonem je výše citovaný zákon o odpovědnosti státu za škodu, podle jehož §13 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
13. Pojem "nesprávný úřední postup" není v Listině ani v zákoně o odpovědnosti státu definován. Prvostupňový i odvolací soud nicméně ve svých rozhodnutích řádně vyložily, proč podání podnětu k zahájení řízení o svéprávnosti ze strany OSZ Přerov za takový postup považovat nelze. Jejich výklad neodporuje ani dosavadní nálezové judikatuře Ústavního soudu, v níž je rovněž akcentován rozpor postupu s právní normou interpretovanou takovým způsobem, který minimalizuje zásah do základních práv jednotlivce (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3076/20 ze dne 2. 2. 2021, bod 25).
14. Ač je chybné dílčí hodnocení prvostupňového soudu, že OSZ Přerov postupovalo podle §8 odst. 1 písm. d) zákona o zvláštních řízeních soudních (toto ustanovení ho opravňuje vstoupit toliko již do zahájeného řízení o svéprávnosti), nic to nemění na správnosti závěru obecných soudů, že OSZ Přerov nepostupovalo v rozporu s právní normou. Je-li totiž OSZ Přerov ustanovením §8 odst. 2 oprávněno podat návrh na zahájení řízení o svéprávnosti, tím spíše je oprávněno postupovat "mírněji" a toliko informovat soud o určitých skutečnostech a nechat na úvaze soudu, zda řízení o svéprávnosti zahájí bez návrhu či nikoliv (srov. Levý, J. §13 - Zahájení řízení. In: Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 24.). O nesprávném úředním postupu by snad bylo možno hovořit toliko tehdy, pokud by soud řízení o svéprávnosti zahájil, aniž by náležitě posoudil kvalifikovanost podnětu, či by řízení navzdory kvalifikovanosti podnětu bezdůvodně nezahájil (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1755/10 ze dne 25. 8. 2010).
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost částečně odmítl jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu