ECLI:CZ:US:2021:2.US.2291.21.1
sp. zn. II. ÚS 2291/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, okres Nymburk, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Na strži 2102/61a, Krč, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2021 č. j. 14 To 369/2021-90 a proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. května 2021 č. j. 4 Pp 36/2021-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zákazu dvojího přičítání zaručený čl. 40 odst. 5 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 10. května 2021 č. j. 4 Pp 36/2021-66 byl zamítnut návrh zapsaného ústavu X na podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, k němuž se připojil i stěžovatel. Krajský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 24. června 2021 č. j. 14 To 369/2021-90 zamítl stížnost stěžovatele. Toto své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tak, že pokud se týká prokázání polepšení, okresní soud nesplnění podmínky opřel v zásadě pouze o to, že odsouzený získal toliko dvě kázeňské odměny. Krajský soud je však toho názoru, že polepšení se neprokazuje pouhým aritmetickým součtem kázeňských odměn či dosažením první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, byť je to hledisko významné z pohledu toho, jak odsouzený respektuje předpisy upravující výkon trestu, jak plní příkazy příslušníků Vězeňské služby, jaké má vystupování a přístup k ostatním odsouzeným. Polepšení se prokazuje také tím, že odsouzený projeví dostatečnou sebereflexi, že si uvědomuje závažnost spáchané trestní činnosti a nikoliv pouze formálně, ale fakticky jí lituje, že se zodpovědně připravuje na budoucí život. U stěžovatele krajský soud zatím potřebnou sebereflexi neshledal, a to i proto, že lituje především sebe a své blízké, ve vztahu k poškozeným fyzickým osobám neučinil žádné omluvné gesto. Při přípravě na budoucí život stěžovatel neučinil prakticky nic, vše má zařízené od rodiny P. a dalších jemu blízkých osob. To mu ovšem nelze mít za zlé. Kde má ale rezervy je, že sám nenavázal kontakt s Probační a mediační službou, neřeší své dluhy s žádnou institucí zabývající se dluhovým poradenstvím. To ale nesvědčí o dostatečně odpovědném přístupu k výkonu trestu, v naznačených směrech by měl své úsilí zvýšit. Stěžovatel zatím polepšení neprokázal, neunesl důkazní břemeno, takže o splnění druhé ze zákonných podmínek nelze uvažovat. Nedošlo-li k prokázání polepšení, je již nadbytečné zabývat se hodnocením podmínky poslední, spočívající v možnosti vyslovení očekávání, že odsouzený v budoucnu povede řádný život. Nicméně krajský soud konstatuje, že pro vedení řádného života má stěžovatel zajištěné velmi dobré výchozí podmínky, má zajištěné zaměstnání i bydlení, má oporu široké rodiny P., což se projevilo i v nabídce záruky za dovršení jeho nápravy. Je tedy na něm, aby aktivnějším přístupem k výkonu trestu prokázal polepšení.
3. Stěžovatel namítá, že nedostatek polepšení nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování stěžovatele a pohnutky k tomuto chování. Stěžovatel se domnívá, že závěr soudů o nenaplnění podmínky polepšení byl primárně založen na okolnostech a důvodech, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody (zavinění a pohnutka), čímž došlo k porušení zákazu dvojího přičítání vyplývajícího z principu ne bis in idem podle článku 40 odst. 5 Listiny. Krajský soud v Praze dále v napadeném rozhodnutí dovodil, že stěžovatel nenavázal kontakt s Probační a mediační službou a neřeší své dluhy, aniž by k tomu vedl relevantní dokazování. Pro Okresní soud v Nymburce nebyla otázka kontaktu s Probační a mediační službou podstatná. Pro Krajský soud v Praze ano, nicméně svůj závěr nijak nepodložil, nekontaktoval Probační a mediační službu, ani k tomu nevyslechl stěžovatele. Stěžovatel dále přiložil dopis od Probační a mediační služby, v němž je uvedeno, že vzhledem k aktuální situaci a vzhledem termínu poloviny výkonu jeho trestu odnětí svobody s ním nebude spolupráce ze strany Probační a mediační služby zahájena (navíc je v tomto přípise vyjádřena domněnka, že s ohledem na vykonání jen jedné třetiny trestu, jeho žádost bude ze strany soudu zamítnuta). Probační a mediační služba pak podmiňuje spolupráci naplněním několika podmínek, které jsou v přípise uvedeny. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že k zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bylo přistoupeno za situace, kdy stěžovatel vyvinul značené úsilí, aby byl účel trestu naplněn, avšak Krajský soud v Praze si tyto skutečnosti neopatřil, a naopak vyzval stěžovatele, aby své úsilí v tomto směru zvýšil, což může mít negativní důsledky na jeho resocializační proces. Pocit zmaru jej může v jeho úsilí tzv. zlomit a může se stát více náchylným vůči negativním vlivům vězeňského prostředí. K námitce, že stěžovatel nemyslí dostatečně na poškozené svou trestnou činností, stěžovatel uvedl, že je ve výkonu trestu odnětí svobody a z důvodu svého zdravotního stavu nemůže být pracovně zařazen, a proto neexistuje žádný zdroj, z něhož by stěžovatel mohl jakoukoliv pohledávku platit.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Jak shrnul Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře, zasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech odsouzených o podmíněné propuštění, na nějž není nárok a je založeno na uvážení soudů, jen ve výjimečných případech, kdy je jeho zásah nezbytný; mezi takové výjimečné případy patří situace, kdy soudy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod rozhodly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a posoudily zákonné podmínky prognózy vedení řádného života na svobodě na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu [nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)], opřely své rozhodnutí toliko o informace z doby jeho odsouzení [nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)], porušily princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní [nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37)], nebo vyloučily paušálně možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného zásadně jen na základě jeho trestní minulosti [nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69) a ze dne 29. 1. 2021 sp. zn. II. ÚS 1945/20], popř. jeho předchozího podmíněného propuštění, aniž by zhodnotily velký časový odstup od něho. Obecné soudy jsou totiž povinny vždy zohlednit případnou následnou proměnu a nápravu odsouzeného, k níž mohlo dojít během výkonu trestu odnětí svobody, a další relevantní aktuální informace vztahující se k odsouzenému. V případě, že obecný soud navíc učiní závěr o nenaplnění podmínky očekávání řádného života na základě neosvědčení se odsouzeného při minulém podmíněném propuštění a na základě jeho opakovaného páchání trestné činnosti, aniž by zhodnotil všechny konkrétní okolnosti posuzovaného případu a náležitě posoudil potenciální možnost, že se odsouzený polepšil, změnil a napravil, a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života, poruší zákaz dvojího přičítání stanovený v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění je třeba mimo jiné také odsouzenému jasně a srozumitelně vysvětlit, jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a aby bylo od něj možno očekávat, že povede řádný život, tak, aby měl vyšší šance při dalším projednání své žádosti o podmíněné propuštění, tedy uvést krátký návod pro odsouzeného, jaké konkrétní změny se od něj očekávají. Přitom nelze pominout, že byť příslušné soudy jistě mohou svou argumentaci částečně zakládat rovněž na skutečnostech, které odsouzený nemůže změnit (například na jeho předchozí trestní minulosti), tyto skutečnosti nemohou navždy zamezit možnosti podmíněného propuštění, neboť nikdy nelze vyloučit potenciální možnost, že se odsouzený změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života.
8. Napadená rozhodnutí se požadavkům vytyčeným v citované judikatuře nikterak nevymykají. Pečlivě se zabývají tím, zda stěžovatel dostatečně doložil své polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Nelze tedy dospět k závěru, že by obecné soudy své závěry o nevyhovění stěžovatelově žádosti, opíraly pouze o trestní minulost stěžovatele, čímž by skutečně mohlo dojít k porušení čl. 40 odst. 5 Listiny.
9. Krajský soud se dopustil dílčí nepřesnosti v tom, že uvedl, že se stěžovatel neobrátil na Probační a mediační službu, protože předpokládal, že kdyby se to stalo, tak by tuto skutečnost sdělil v rámci řízení před soudem prvního stupně. I ze stěžovatelových tvrzení a jím předloženého přípisu je však jasné, že k žádné jeho spolupráci s Probační a mediační službou nedošlo, že se o to jen pokusil, ale nenaplňoval podmínky, potřebné ke spolupráci. Bylo též zřejmé, že se Probační a mediační služba budoucí spolupráci se stěžovatelem nebrání, a proto požadavek na ni ze všech výše uvedených důvodů nelze považovat do budoucna za pro stěžovatele nesplnitelný.
10. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových práv, které by mělo ústavní relevanci a mohlo jej vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu