ECLI:CZ:US:2021:2.US.230.21.1
sp. zn. II. ÚS 230/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Lejska, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 10. 2020 č. j. 23 Co 212/2020-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Hadci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy dle čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a lidských svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jelikož je průběh řízení před obecnými soudy i obsah napadeného rozhodnutí účastníkům řízení dobře znám, má Ústavní soud za to, že není nutné je podrobně rekapitulovat. Pro účely posouzení ústavní stížnosti postačuje shrnout, že ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu byl vydán v řízení, v rámci něhož se Společenství vlastníků X (žalobce) po stěžovateli (žalovaném) domáhalo zaplacení částky 30 972 Kč. Tato částka měla představovat doplatek k původně chybně vyměřené ceně za odběr tepelné energie a vody, jež žalobce dodal stěžovateli (stěžovatelova nemovitost totiž byla napojena na vnitřní rozvody vody a tepla sousedního domu, který je spravován žalobcem). Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2019 rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 27 338 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 20 686 Kč ode dne 1. 6. 2017 do zaplacení (výrok I.), co do částky 3 633 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů (výrok III.). O odvolání rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu se ve výroku I. potvrzuje (výrok I.), dále ve znění opravného usnesení č. j. 23 Co 212/2020-161 rozhodl, že rozsudek okresního soudu se mění tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 3 633 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,1% denně z částky 10 286 Kč za dobu od 1. 6. 2017 do zaplacení (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 43 523 Kč (výrok III.) a náklady odvolacího řízení ve výši 7 389 Kč (výrok IV.). V odůvodnění především poukázal na to, že vztah mezi žalobcem a žalovaným byl upraven platně uzavřenou smlouvou, v níž bylo sjednáno, že žalobce bude dodávat stěžovateli vodu a tepelnou energii a ten za to bude hradit žalobci odpovídající cenu. Na základě provedených důkazů bylo spolehlivě zjištěno, kolik tepelné energie a vody stěžovatel za relevantní období odebral, jakož i to, jaká cena měla být stěžovatelem placena za měrnou jednotku odebrané tepelné energie a vody. Krajský soud proto uzavřel, že stěžovatel měl za dané období zaplatit celkem 45 380 Kč, avšak doposud zaplatil toliko 5 244 Kč, pročež žalobci dluží 40 136 Kč. Jelikož se žalobce prostřednictvím své žaloby domáhal toliko zaplacení částky 30 972 Kč, je jeho požadavek po právu. Dále uzavřel, že úrok z prodlení sjednaný ve výši 0,1% denně je dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu přípustný; nevyhověl tedy námitce stěžovatele, že je v rozporu s dobrými mravy. Žalobci přiznal náhradu nákladů řízení, neboť s ohledem na okolnosti případu neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele, jež by odůvodňovaly využití moderačního práva dle §150 občanského soudního řádu. Jejich výši pak určil součtem soudních poplatků, odměny advokáta za provedené úkony právní služby, paušální náhrady hotových výdajů a daně z přidané hodnoty. Dovolání s ohledem na hodnotu sporu nebylo přípustné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti z převážné části toliko (doslovně) opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Nad rámec toho namítá, že krajský soud jej neupozornil na jinou možnost právního hodnocení věci (zejm. na to, že na smluvní vztah mezi shora označeným společenstvím vlastníků jednotek a stěžovatelem nedopadá zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích), dospěl k nepravdivým závěrům (zejm. stran ceny za měrnou jednotku stěžovatelem odebraných energií), nedostatečně odůvodnil své závěry, nedostatečně se vypořádal s námitkami stěžovatele, své rozhodnutí založil na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, dopustil se chyb ve výpočtech a nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu. Dále namítá, že úrok z prodlení nikdy nebyl mezi ním a žalobcem platně sjednán a i kdyby byl, je v rozporu s dobrými mravy. Nakonec namítá, že krajský soud chybně vypočetl náklady řízení protistrany, tyto náklady jsou přehnaně vysoké a nezohlednil, že žalobce byl dle názoru stěžovatele procesně úspěšný pouze v cca 77%, neboť vzal ještě v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobu zpět co co částky 8 919 Kč. Tento tvrzený částečný úspěch žalobce se proto měl odrazit i při výpočtu částky, kterou je stěžovatel žalobci povinen uhradit na nákladech řízení. Nakonec stěžovatel uvádí, že krajský soud měl využít moderační právo podle §150 občanského soudního řádu a rozhodnout, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení; pakliže tak neučinil, bylo toto rozhodnutí pro stěžovatele překvapivé a tudíž i rozporné s jeho základními právy.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.
7. Ústavní soud rovněž považuje za nutné uvést, že námitky stěžovatele jsou z velké části identické s námitkami, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy a na které mu tyto soudy odpověděly řádným, podrobným, logickým a srozumitelným způsobem. Ústavní soud proto nepovažuje za nutné, aby jako další soudní orgán v řadě opakoval to, co již bylo řečeno, a pouze odkazuje na odůvodnění rozsudku krajského soudu. Dále Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovy námitky postrádají ústavněprávní relevanci a v drtivé většině směřují buď do oblasti zjišťování skutkového stavu věci, nebo do oblasti výkladu a aplikace podústavního práva.
8. Dále Ústavní soud podotýká, že při posuzování jednotlivých pochybení orgánů moci veřejné také konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatele. Z toho důvodu zpravidla odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění svého poslání v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), usnesení sp. zn. I. ÚS 3821/12 ze dne 25. 11. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 4668/12 ze dne 9. 1. 2013; usnesení sp. zn. II. ÚS 878/18 ze dne 26. 7. 2018; usnesení sp. zn. I. ÚS 1167/18 ze dne 5. 6. 2018].
9. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost odvolání a dovolání obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k této problematice přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; dále srov. např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku ze dne 20. 9. 2011, stížnost č. 52036/09]. Kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů bude připadat do úvahy pouze zcela výjimečně a v situaci, kdy se obecné soudy dopustily extrémního pochybení. Jedná se zejména o případy, kdy se obecné soudy dopustily zcela zjevné svévole, např. rozhodnutí vůbec neodůvodnily, jejich závěry a odůvodnění byly absolutně nelogické a iracionální nebo byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti a spravedlivého procesu.
10. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku 30 972 Kč, což lze v duchu judikatury Ústavního soudu považovat za částku bagatelní [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 410/18 ze dne 31. 8. 2018]. S ohledem na shora řečené Ústavní soud dále uzavírá, že žádné ústavněprávně relevantní, natožpak extrémní pochybení v rozhodnutí krajského soudu o meritu věci neshledal. Naopak má za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v skutkově a právně poměrně jednoduché a jasné věci. Je založeno na korektně a dostatečně zjištěném skutkovém stavu a je z něj zřejmé, jaká skutková zjištění byla dovozena z toho kterého důkazu. Odvolací soud rovněž poskytl stranám sporu (podobně jako soud prvního stupně) dostatečný prostor k tomu, aby se k provedeným důkazům a argumentům protistrany vyjádřily. Rozhodnutí je založeno na přiléhavé právní úpravě a je odůvodněno řádným, dostatečně podrobným, logickým, srozumitelným způsobem. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelových základních práv.
11. Ve vztahu k nákladům řízení Ústavní soud uvádí, že jeho judikatura je v této oblasti rovněž mimořádně zdrženlivá (v podrobnostech viz nález sp. zn. II. ÚS 648/18 ze dne 30. 6. 2020, bod 20). V nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že ačkoli byla stěžovateli uložena povinnost nahradit žalobci na nákladech řízení ne zcela zanedbatelnou částku, její výše nebyla krajským soudem stanovena svévolně, není nepřiměřená a odpovídá tomu, jakou sumu musel žalobce vynaložit na to, aby se na stěžovateli domohl zaplacení žalované částky. Pakliže je stěžovatel nespokojen s tím, že krajský soud nevyužil moderační právo, pak k tomu Ústavní soud stručně uvádí, že využití moderačního práva je možností, nikoli povinností obecného soudu. Navíc jej s ohledem na práva a zájmy procesně úspěšné strany (vč. základního práva na ochranu vlastnictví) lze využít toliko ve výjimečných případech a z důvodů hodných zvláštního zřetele; stěžovatel však žádné takové důvody v ústavní stížnosti neuvádí. Nakonec jde-li o tvrzení stěžovatele, že žalobce byl z důvodu částečného zpětvzetí žaloby v průběhu řízení před prvostupňovým soudem úspěšný toliko z 77%, což by se mělo promítnout také do výše náhrady nákladů řízení, která mu byla přiznána, Ústavní soud pouze stručně konstatuje, že s ohledem na skutkové okolnosti případu a dobu částečného zpětvzetí žaloby se jedná o představu zcela lichou.
1. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu