ECLI:CZ:US:2021:2.US.2321.20.1
sp. zn. II. ÚS 2321/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Muladiho, zastoupeného Mgr. Janem Staňou, advokátem sídlem 28. října 2663/150, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2019, č.j. 91 EXE 11134/2019-60, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 4. 2020, č.j. 10 Co 584/2019-69, za účasti Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti ČR, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Soudní exekutor byl k návrhu oprávněné (v původním řízení žalované, v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) pověřen vymožením pohledávky podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 5. 2018, č.j. 37 C 129/2017-101, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 11. 2018, č.j. 71 Co 332/2018-141, a rozsudku okresního soudu ze dne 21. 9. 2018, č.j. 36 C 27/2010-782, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 2. 2019, č.j. 8 Co 9/2019-841, v celkové výši 32 750 Kč představující náklady těchto soudních řízení.
2. Následný návrh stěžovatele na zastavení exekuce okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 14. 8. 2019, č.j. 91 EXE 11134/2019-60, zamítl. Stěžovatel namítal, že daná částka je vymáhána nezákonně, poukázal na to, že byl osvobozen od soudních poplatků a oprávněná nárok na náhradu nákladů řízení neměla. K tomu okresní soud uvedl, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, neboť exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Tvrzení stěžovatele o neoprávněnosti nároku oprávněné bylo tudíž možno uplatnit jen v rámci nalézacího řízení a v rámci exekučního řízení jej exekuční soud přezkoumávat nemohl. Důvodem pro zastavení exekuce nebyla dle okresního soudu ani samotná platba v průběhu exekuce, neboť plnění učiněné po obdržení výzvy exekutora k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti se považuje za vymožené plnění, v jehož rozsahu dochází ke skončení exekuce.
3. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 23. 4. 2020, č.j. 10 Co 584/2019-69, usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil, jelikož dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není opodstatněné. Konstatoval, že exekuci lze zastavit jen z důvodů výslovně uvedených v zákoně, stěžovatel se však domáhal zastavení exekuce s odkazem na věcnou nesprávnost rozhodnutí, podle nichž byla exekuce nařízena. Krajský soud se proto se závěrem o nedůvodnosti návrhu na zastavení exekuce ztotožnil a v podrobnostech odkázal na zdůvodnění obsažené v usnesení okresního soudu.
II.
4. Stěžovatel se domnívá, že pokud obecné soudy v rozporu s jeho návrhem nezastavily exekuční řízení vedené na základě vadných exekučních titulů a odmítly se zabývat jeho argumentací, zasáhly do jeho práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
5. Konkrétně stěžovatel namítá, že jej nalézací soudy nesprávně zavázaly k náhradě nákladů oprávněné, když o náhradě nákladů rozhodly pouze s odkazem na §142 odst. 1 o.s.ř. a v potaz braly toliko hledisko úspěchu ve věci. V této souvislosti upozorňuje, že je osobou, jejíž majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudních poplatků, což však nalézací soudy nezohlednily. Dle stěžovatele sice v předmětném řízení o jeho osvobození od soudních poplatků rozhodováno nebylo, důvodem však bylo to, že se domáhal náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem, a šlo tedy o řízení od soudních poplatků osvobozené. Otázkou majetkových poměrů stěžovatele se však obecné soudy zabývaly v rámci rozhodování
o ustanovení zástupce z řad advokátů, při kterém dospěly k závěru, že u stěžovatele jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků splněny. Tento svůj závěr však následně nezohlednily při rozhodování o náhradě nákladů.
6. Stěžovatel je přesvědčen, že mezi jeho případem a případy, kdy bylo účastníkovi přiznáno osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o.s.ř. nesmí být činěn rozdíl. Krajský soud měl podle něj exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.
a odstranit tak zjevnou nespravedlnost spočívající v ignoraci rozhodovací činnosti Ústavního soudu nalézacími soudy, která vedla k povinnosti stěžovatele zaplatit náhradu nákladů řízení oprávněné.
III.
7. Ve své judikatuře Ústavní soud setrvale akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
9. Přisvědčit lze stěžovateli v tom, že i ve vykonávacím řízení může být za určité situace zkoumána opodstatněnost hmotněprávního nároku, jehož vymožení (splnění) se vykonávacím řízením sleduje. Postup spjatý s využitím §268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. však může být využit toliko výjimečně k odstranění zjevné nespravedlnosti při zohlednění mimořádných a značně specifických okolností [srov. např. stěžovatelem v ústavní stížnosti citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3194/18 ze dne 1. 4. 2019 či nález sp. zn. II. ÚS 2230/16 ze dne 1. 11. 2016 (N 206/83 SbNU 281); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz], což však nic nemění na skutečnosti, že v obecné rovině stále platí zásada, podle které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost exekučního titulu, resp. řízení, které jeho vydání předcházelo (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2634/19 ze dne 27. 7. 2020, usnesení sp. zn. I. ÚS 2217/18 ze dne 28. 1. 2020 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2027/18 ze dne 11. 9. 2018).
10. Spatřuje-li stěžovatel mimořádné okolnosti pro zastavení exekučního řízení v tom, že v nalézacím řízení podle něj bylo nesprávně rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nelze s tímto jeho názorem souhlasit již proto, že ve způsobu, kterým obecné soudy o náhradě nákladů řízení rozhodly, nebyly shledány deficity relevantní z hlediska ústavněprávního posouzení.
11. Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3254/13 ze dne 5. 3. 2015 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 3436/18 ze dne 19. 2. 2019). K takovému pochybení v nynějším případě nedošlo.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje konkrétně na rozsudek okresního soudu ze dne 21. 9. 2018, č.j. 36 C 27/2010-782, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 2. 2019, č.j. 8 Co 9/2019-841, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů ve výši 32 450 Kč, což představuje většinu z celkové částky 32 750 Kč vymáhané oprávněnou v rámci exekučního řízení. Jelikož u stěžovatele byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, domnívá se, že nalézací soudy jej zavázaly k náhradě nákladů nesprávně, neboť stát podle něj neměl na náhradu nákladů řízení právo.
13. Dle §148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil (obecně typicky např. znalečné), pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Protože u stěžovatele byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, okresní soud České republice právo na náhradu nákladů řízení vůči stěžovateli v souladu s §148 odst. 1 o.s.ř. nepřiznal (viz výrok IX. rozsudku sp. zn. 36 C 27/2010). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky pak okresní soud rozhodl v souladu s §142 odst. 1 o.s.ř., dle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Jelikož žalovaná (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ČR) byla v řízení zcela úspěšná, byla jí náhrada nákladů řízení přiznána v plné výši, tedy v částce 32 450 Kč (viz výrok V. rozsudku sp. zn. 36 C 27/2010). Obecné soudy v dané věci neshledaly ani takové okolnosti případu nebo poměry účastníků, které by odůvodňovaly aplikaci §150 o.s.ř., dle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
14. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že o náhradě nákladů řízení rozhodly v souladu s §142 o.s.ř., §148 o.s.ř. a §150 o.s.ř. a svá rozhodnutí také přiměřeně zdůvodnily. Skutečnost, že stěžovatel v řízení splňoval předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, se promítá do rozhodování o náhradě nákladů řízení státu dle §148 odst. 1 o.s.ř., sama o sobě však automaticky neznamená, že by žalované, coby úspěšné účastnici řízení, nemohla být přiznána náhrada nákladů řízení dle 142 odst. 1 o.s.ř. Důvody svědčící pro závěr o neúčelnosti těchto nákladů dány taktéž nebyly. Z rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se v daném řízení po žalované (a dalších žalovaných) domáhal majetkové škody ve výši 160 523 647 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a nemajetkové škody ve výši 2 839 396 353 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení; předmětem řízení iniciovaným stěžovatelem tedy byly značné částky, stěžovatel učinil rozsáhlá tvrzení a ve věci proběhlo dokazování. Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na nález sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 31/80 SbNU 401), přehlíží, že v daném případě byly dány specifické okolnosti zřetelně jej odlišující od případu stěžovatele. Navíc ani z tohoto a ani z dalších stěžovatelem citovaných rozhodnutí (taktéž přijatých na zcela jiném skutkovém základě) nevyplývá povinnost obecných soudů v případě osvobození od soudních poplatků bez dalšího vždy uplatnit také postup dle §150 o.s.ř.; naopak je zde kladen důraz na zohlednění konkrétních skutkových okolností a průběhu řízení (srov. také např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1718/20 ze dne 12. 8. 2020 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 438/20 ze dne 31. 3. 2020).
15. Pro úplnost lze pak doplnit, že rozsudek okresního soudu ze dne 21. 9. 2018, č.j. 36 C 27/2010-782, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 2. 2019, č.j. 8 Co 9/2019-841, navíc stěžovatel již v minulosti napadl ústavní stížností, která byla (v části směřující proti těmto rozhodnutím) coby nepřípustný návrh odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 2457/20 ze dne 24. 11. 2020.
16. Názor stěžovatele o vadách exekučního titulu tedy Ústavní soud nesdílí. Tím spíše pak rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení nevykazuje takové nedostatky, které by měly povahu mimořádných okolností odůvodňujících nezbytnost zastavení výkonu rozhodnutí. Pokud obecné soudy za dané situace nepovažovaly výtky stěžovatele směřující vůči nalézacímu řízení za způsobilý důvod pro zastavení exekuce a návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítly, nemá Ústavní soud takovému postupu z ústavněprávního hlediska co vytknout.
17. Jelikož Ústavní soud neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu