ECLI:CZ:US:2021:2.US.2345.21.1
sp. zn. II. ÚS 2345/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem Praha 4, Türkova 2319/5b, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 322/2021 ze dne 3. 6. 2021 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 2014/2021 ze dne 13. 5. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně tvrdí porušení čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že navrhovatel byl napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 Nt 2014/2021 ze dne 13. 5. 2021 vzat do vazby dle §67 písm. c) trestního řádu, toto rozhodnutí pak bylo potvrzeno napadeným usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 322/2021 ze dne 3. 6. 2021. Z napadeného usnesení obvodního soudu vyplývá, že stěžovatel byl ve smyslu §76 odst. 1 trestního řádu zadržen dne 11. 5. 2021 v 13:54 hodin. Zadržení stěžovatele předcházelo jeho zajištění Policií České republiky ve smyslu §26 odst. 1 písm. f) zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a to dne 11. 5. 2021 v 11:55 hodin. Dle kamerových záznamů byl stěžovatel omezen na osobní svobodě justiční stráží ve smyslu §76 odst. 2 trestního řádu ihned po spáchání stíhaného skutku, neboť justiční stráž byla přítomna hlavnímu líčení od samého počátku. K otázce celkové doby omezení stěžovatele na osobní svobodě soud uvedl, že to podle stěžovatele mělo nastat v 10:55 hodin, podle usnesení o zahájení trestního stíhání však ke skutku došlo v 11:04 hodin. Protože soud nemohl při vazebním zasedání určit přesný čas spáchání skutku, vyšel ze zásady in dubio pro reo a celkovou dobu omezení obviněného na osobní svobodě, jako dobu kterou je nutné započítat do celkového trvání vazby, určil dnem 11. 5. 2021 v 10:55 hodin. Návrh na vzetí stěžovatele do vazby byl ve smyslu §76 odst. 4 trestního řádu nicméně podán včas, neboť doba zadržení se počítá od okamžiku předání obviněného policejnímu orgánu, ke kterému došlo 11. 5. 2021 v 11:55 hodin. Z napadeného usnesení městského soudu pak plyne, že stěžovatel namítal, že byl orgány činnými v trestním řízení zadržen z důvodu vazby dle §67 písm. b) trestního řádu, tedy z důvodu, aby nepůsobil na svědky a spoluobviněné nebo jinak nemařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Státní zástupkyně však následně podala návrh na vzetí do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) a c) trestního řádu, tedy z jiných důvodů, než pro které byl zadržen. Podle stěžovatele to tedy znamenalo, že se zadržení ukázalo jako nedůvodné a tedy nezákonné, a na základě takového zadržení pak není možné zákonně rozhodovat o vzetí do vazby. Stěžovatel dále namítal, že byl omezen na osobní svobodě dne 11. 5. 2021 v 10.55 hodin, přičemž k podání návrhu na vzetí do vazby došlo dne 13. 5. 2021 v 11.07 hodin, tedy po více než 48 hodinách a soud prvního stupně tak měl návrh státní zástupkyně zamítnout jako opožděný. Stížnostní soud však odkázal na výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně, s tím, že řádně odůvodnil započítání vazby dle §72a odst. 4 trestního řádu, tudíž návrh na vzetí stěžovatele do vazby byl podán včas a námitka je tedy nedůvodná.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje argumentaci, že nebyla dodržena lhůta 48 hodin stanovená dle §76 odst. 4 trestního řádu, tudíž bylo povinností soudu jej propustit. Poukazuje na to, že byl předán do moci policejnímu orgánu v 11.55 hodin, nikoliv až formálním úkonem policejního orgánu ve 13.54 stejného dne. Dále stěžovatel s ohledem na svou nemajetnost žádá o přiznání náhrady nákladů řízení.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu).
7. V posuzovaném případě obecné soudy vyvrátily argumentaci stěžovatele a Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry učiněné obecnými soudu. Ústavní soud neshledal jako ústavně nepřijatelné ani odůvodnění napadeného rozhodnutí obvodního soudu, ani odůvodnění rozhodnutí městského soudu. Obecné soudy se s námitkou stěžovatele vypořádaly.
8. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Za těchto okolností nemohlo být ani vyhověno návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu