ECLI:CZ:US:2021:2.US.2347.21.1
sp. zn. II. ÚS 2347/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. března 2015, č. j. 10 C 107/2013-152, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2020, č. j. 21 Co 198/2015-520 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. června 2021, č. j. 30 Cdo 3640/2020-569, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 17 280 Kč a poskytnutí spravedlivého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 322 500 Kč z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím, respektive nezákonným trestním stíháním. Stěžovatel byl trestně stíhán pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru dle §208 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 95T 243/2011, bylo trestní stíhání zastaveno, neboť skutek, pro který byl stěžovatel trestně stíhán, není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Ministerstvo spravedlnosti vyhovělo návrhu stěžovatele pouze částečně a přiznalo mu náhradu škody ve výši 15 120 Kč.
3. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 107/2013 se stěžovatel domáhal uložení povinnosti žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) uhradit mu částku ve výši 322 500 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy a částku ve výši 2 160 Kč jako náhradu škody v podobě vynaložených nákladů na obhajobu, to vše v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 243/2011. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 3. 2015, č. j. 10 C 107/2013-152, uložil žalované uhradit stěžovateli částku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části, kterou se stěžovatel domáhal po žalované zaplacení částky 314 660 Kč s příslušenstvím, byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl k odvolání obou účastníků řízení v pořadí již třetím rozhodnutím, a to rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 21 Co 198/2015-520, tak, že se rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. potvrzuje a ve výroku III. se mění tak, že je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 25 338 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II.).
5. Stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, přičemž jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 6. 2021, č. j. 30 Cdo 3640/2020-569, dovolání odmítl jako nepřípustné a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů.
6. Stěžovatel spatřuje ve všech napadených rozhodnutích porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a to zjednodušeně řečeno zejména z důvodu nedostatečného odčinění nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním. Dále namítá, že obecné soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy (tzv. opomenuté důkazy) a nerespektovaly relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, avšak není obecným soudem dalšího stupně, a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Správností hodnocení věci se Ústavní soud zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo porušeno základní právo stěžovatele.
10. V otázce odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím soudu (či jiného orgánu veřejné moci) Ústavní soud ve své judikatuře (srov. zejména nález ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2175/16, dostupné z http://nalus.usoud.cz) stanovil, že si je vědom, že určení spravedlivé výše zadostiučinění je velmi obtížné a že tyto těžkosti plynou již ze samotné podstaty věci - totiž z nutnosti přepočítávat nemajetkovou újmu na peníze. Zhodnocení intenzity újmy ovšem závisí na jedinečných okolnostech případu a vzpírá se jednoduchému "tabulkovému přístupu". Na druhé straně je však nutno zajistit, aby i zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou státem bylo přiznáváno s respektem k principu rovnosti před zákonem a aby se jednotlivcům ve srovnatelných případech dostalo srovnatelné ochrany.
11. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že předchozí rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, která Nejvyšší soud zrušil, trpěla určitými vadami. Na základě uplatněných řádných, respektive mimořádných opravných prostředků soudy však svá rozhodnutí napravily a řádně odůvodnily tak, aby byla souladná s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
12. Obecné soudy přitom při určování výše peněžitého zadostiučinění vycházely z judikatury Nejvyššího soudu, která stanoví základní kritéria pro srovnávání případů a určování výše peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. V prvé řadě jde o povahu trestní věci - stíhání pro závažnější trestný čin bude mít větší dopad než u méně závažné věci. Dalším důležitým kritériem je délka trestního řízení - zohledňuje se, jak dlouho trval atak na osobnostní práva jednotlivce (delší doba působí nárůst újmy, může však, zejména v případě uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, i klesat). Posledním kritériem jsou následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby - zde se má přihlédnout k individualizaci všech výše uvedených kritérií, dopadu trestního stíhání na morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného, jeho profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života.
13. Obecné soudy přitom všechna tato relevantní kritéria zvážily a přesvědčivě jejich posouzení odůvodnily. Stěžovatel tedy v zásadě brojí proti samotné výši poskytnutého zadostiučinění, které shledává nedostatečným. Ústavní soud však v takové námitce nespatřuje žádný ústavní rozměr, zejména proto, že jsou závěry obecných soudů dostatečně odůvodněny.
14. Co se týče námitky stěžovatele týkající se tzv. opomenutých důkazů, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že tzv. opomenuté důkazy představují pochybení soudu spočívající v neodůvodněném neprovedení účastníkem navrhovaných důkazů. Rozhodující soud není sice povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020, nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25). Judikatura Ústavního soudu přitom vychází z přesvědčení, že ne každé opomenutí důkazu nutně vede k porušení práva na spravedlivý proces. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud shledal, že obecné soudy dostatečně vysvětlily, proč se některými z předložených důkazů nezabývaly.
15. Při celkovém posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena. Právní argumentace soudů není nepřijatelná či excesivní, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry na úrovni podústavního práva přezkoumávat.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu