ECLI:CZ:US:2021:2.US.2349.21.1
sp. zn. II. ÚS 2349/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ž., zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 9. 2020 č. j. 1 T 109/2019-1224, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021 č. j. 11 To 290/2020-1268 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021 č. j. 4 Tdo 391/2021-1309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod právo (dále jen "Listina"), jakož i základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Rakovníku, usnesení Krajského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 9. 2020 sp. zn. 1 T 109/2019, byla stěžovatelka (spolu s obviněným R. V.) uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1, §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Stěžovatelka se trestného jednání dopustila tím, že jako jediná jednatelka a jediný společník společnosti A, spolu s R. V. jako prokuristou téže společnosti, poté, co za účelem vylákat neoprávněný nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty za měsíc květen 2015, doručila dne 26. 6. 2015 pod č. j. 3043808/15/50522 správci daně záznamní povinnost k přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc květen 2015 spolu s podklady (scany přijatých faktur, předávacích protokolů, fiktivní dohody o vzájemném započtení pohledávek a závazků a směnek) dokládající úhradu, které měly sloužit k posouzení oprávněnosti nároku na vyplacení nadměrného odpočtu ve výši 3 219 859 Kč. Ten měl vzniknout na základě nákupu 40 vozidel a nádrží dle kupních smluv ze dne 28. 11. 2014, 23. 12. 2014 a 31. 12. 2014 ze strany společnosti A od společnosti B, kdy k úhradě kupní ceny za vozidla mělo dojít na základě vzájemného započtení závazků a pohledávek mezi těmito společnostmi. Na úhradu faktur za nakoupená vozidla byly však započteny fiktivní závazky společnosti C z titulu poskytnutých půjček, které stěžovatelka ještě jako jednatelka společnosti C o. společně s R. V. předstírali tím, že vyhotovili celkem čtyři směnky, ačkoliv předmětné společnosti C žádné finanční prostředky nikdy neposkytly. Na základě fiktivních majetkových transakcí, podpořených fiktivními dokumenty, se neúspěšně pokusili vylákat vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty ve výši 3 150 550,20 Kč k tíži České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště Rakovník.
3. Okresní soud v Rakovníku při rozhodování vycházel nejen z listinných důkazů (zejména zmiňovaných směnek, smluv a dohod), ale i ze svědeckých výpovědí svědků. Na základě provedených důkazů dospěl okresní soud k závěru, že společnosti C a A nemohly uzavřít dohodu o vzájemném vypořádání pohledávek, když neexistovala žádná objektivní pohledávka, opodstatňující uzavření takové dohody.
4. Odvolací soud napadeným usnesením odvolání obžalovaných (stěžovatelky a R. V.) zamítl. Poukázal přitom na bezvadné dokazování soudu prvního stupně, přičemž zdůraznil, že důkazy je vždy zapotřebí hodnotit nejen jednotlivě, ale i v souvislostech (v souhrnu), čemuž soud prvního stupně řádně dostál. Soud prvního stupně dále podle odvolacího soudu správně dovodil, že projednávaná věc je daňovým podvodem - obžalovaní vůči finančnímu úřadu deklarovali přiznáním k dani z přidané hodnoty za měsíc květen 2015 a předloženými podklady, že došlo k realizaci řádně uzavřené kupní smlouvy (předmětem plnění reálné zboží), že došlo k jeho převedení a řádné úplatě kupní ceny. Finančnímu úřadu však byly předkládány fiktivní listiny a nepravdivá tvrzení, tedy byl uváděn v omyl, že obžalovanými zastupovaná společnost má nárok na odpočet z daně z přidané hodnoty v požadované výši. Za takových okolností je přitom podle soudu zbytečné zabývat se právním výkladem zákona o dani z přidané hodnoty, neboť je zřejmé, že veškerý "nárok" obžalovaných je postaven na nepravdivých a podvodných skutečnostech, které nelze ve světle zákona hodnotit jako skutečnosti pravé. Reálně totiž došlo pouze k faktickému převodu věcí movitých a následnému podvodnému "vypořádání pohledávek" mezi jednotlivými společnostmi.
5. Nejvyšší soud dovolání obou obviněných (stěžovatelky a R. V.) odmítl. Konstatoval, že námitky uplatněné v dovolání kopírují ty, které byly vzneseny v předchozím průběhu trestního řízení, a jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. V dalším textu odůvodnění usnesení se Nejvyšší soud vypořádal s námitkami obviněných, přičemž mnohé z nich byly skutkové povahy. Nadto uvedl, že v situaci, kdy samotný základ, na němž se společnost domáhala zaplacení nadměrného odpočtu, byl podvodem, na kterém se obvinění podíleli, je evidentní, že jejich jednání vůči finančnímu úřadu je podvodem, tedy zločinem krácení daně, poplatku a podobné platby ve stádiu pokusu. Pochybení soudů nižších instancí Nejvyšší soud neshledal.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje převážně (jen) pouze podústavním právem. Namítá, že obecné soudy důsledně nehodnotily otázku, zda společnosti A vznikl či mohl vzniknout nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z předmětné transakce. Namísto toho se soudy zaměřily na prokázání údajných fiktivních dokumentů, o kterých společnost účtovala. Dále stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů, že společnosti nemohl vzniknout nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z důvodu fiktivnosti vystavených směnek či zápočtu vzájemných pohledávek. Tyto závěry označuje jako nesprávné, v rozporu se smyslem a účelem systému daně z přidané hodnoty. Podle stěžovatelky obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, když dospěly k závěru, že společnost A nemohla uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty odvedené jejím dodavatelem. Jako odepření práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny označuje stěžovatelka skutečnost, že byla odsouzena za trestný čin zkrácení daně ve stadiu pokusu za jednání, které ke zkrácení daně nesměřovalo a ani nemohlo objektivně směřovat.
7. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
8. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti směřuje primárně do sféry hodnocení důkazů obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle čl. 90 Ústavy jen soud rozhoduje o otázce viny a trestu a hodnotí důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Ústavní soud zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Výjimku představují situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). O takový případ se však nejedná, jakkoliv stěžovatelka opakovaně argumentuje tím, že obecné soudy se zaměřovaly na prokázání údajných fiktivních dokumentů, o kterých společnost účtovala, namísto toho, aby hodnotily otázku, zda společnosti A vznikl či mohl vzniknout nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z předmětné transakce. V tomto směru jde však spíše o opakovanou, pokračující polemiku stěžovatelky s postupem obecných soudů v trestním řízení, se kterou se již vypořádal jak odvolací soud, tak podrobně i Nejvyšší soud v napadeném usnesení.
9. Obecným soudů nelze v posuzovaném řízení upřít ani srozumitelnou koncepci úvah (opírající se o provedené důkazy), které je k předmětným závěrům vedly. Naopak stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně předestírá vlastní náhled na hodnocení důkazů a snaží se prosadit vlastní, pro ni příznivější skutková zjištění a právní hodnocení. Současně stěžovatelka opomíjí, že ve věci je primárně řešena otázka podvodného jednání společnosti, potažmo stěžovatelky a R. V. Ústavní soud proto uzavírá, že v závěrech obecných soudů namítaná pochybení neshledal a nepřísluší mu do soudního rozhodování v nyní posuzované věci jakkoliv zasahovat.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu