ECLI:CZ:US:2021:2.US.2426.21.1
sp. zn. II. ÚS 2426/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Markem Fikrem, advokátem se sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti postupu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 7. 2021 ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 51/2021, spočívajícímu v neschválení dohody o vině a trestu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností napadá v záhlaví označený postup Okresního soudu v Břeclavi pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli je u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 51/2021 vedeno trestní řízení. V rámci hlavního líčení dne 16. 7. 2021 státní zástupce navrhl schválení dohody o vině a trestu sjednané se stěžovatelem jakožto obžalovaným. Rozhodující samosoudkyně tuto dohodu o vině a trestu neschválila, neboť navržené tresty považovala za nepřiměřené. Stěžovatel reagoval podáním stížnosti. K tomu samosoudkyně uvedla, že další procesní postup bude takový, že bude pokračovat hlavní líčení, neboť neschválení dohody o vině a trestu bylo učiněno formou opatření a nejedná se o rozhodnutí, tudíž stížnost nesměřuje proti žádnému rozhodnutí a není důvod spis předkládat nadřízenému soudu k rozhodnutí o stížnosti.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že neschválení dohody o vině a trestu v hlavním líčení je rozhodnutím, které má být vydáno ve formě usnesení a proti němuž je přípustná stížnost. Okresní soud nevydal usnesení s řádným odůvodněním a nepředložil stěžovatelovu stížnost nadřízenému krajskému soudu. Stěžovatel má tudíž za to, že mu okresní soud znemožnil zákonem garantovaný přístup k soudu druhé instance a porušil jeho právo na spravedlivý proces. Dále stěžovatel podotýká, že v jeho případě okresnímu soudu ani nepříslušelo do sjednané dohody o vině a trestu jakkoli zasahovat.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje procesní podmínky k věcnému posouzení, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížnost je tak krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Z toho také vyplývá, že ústavní stížností by v zásadě měla být napadána až konečná a pravomocná rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2348/20 ze dne 1. 9. 2020; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
6. V případě stěžovatele je však zřejmé, že napadeným postupem okresního soudu dané trestní řízení nekončí a bude dále pokračovat. Stěžovateli jsou tedy nadále k dispozici opravné prostředky podle trestního řádu, zejména odvolání proti případnému meritornímu rozhodnutí, jímž se řízení končí. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím nebylo tvrzené porušení jeho základních práv napraveno, by se stěžovateli otevřela cesta k podání přípustné ústavní stížnosti (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1050/21 ze dne 27. 4. 2021).
7. Stěžovatel tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, jak to vyžaduje §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Zároveň nejsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, což ostatně stěžovatel ani netvrdí. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Stěžovateli totiž nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2021
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka