ECLI:CZ:US:2020:4.US.2348.20.1
sp. zn. IV. ÚS 2348/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2020 č. j. 11 Ntd 1/2020-2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel vznesl v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 149/2014 návrh na delegaci věci jinému soudu podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že podmínky pro delegaci věci dány nejsou, na rozdíl od jiné trestní věci stěžovatele, která byla delegována k Okresnímu soudu v České Lípě, neboť její předmět byl odlišný.
3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), načež dospěl k závěru, že tomu tak není a že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
5. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že řízení ve věci stěžovatele není ukončeno pravomocným rozhodnutím a bude nadále pokračovat. Je proto stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy České republiky). Námitku porušení zásad nestrannosti soudního rozhodování nebo podjatosti rozhodujících soudců lze uplatnit v opravných prostředcích proti případnému meritornímu rozhodnutí, jímž se dané řízení končí. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy řízení nadále pokračuje, bylo v kontrapozici s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení ze dne 19. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1154/18, ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 4079/17, ze dne 13. 10. 2017 sp. zn. II. ÚS 3005/17, ze dne 18. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 359/16, ze dne 21. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1982/15, ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj