ECLI:CZ:US:2021:2.US.2480.21.1
sp. zn. II. ÚS 2480/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jakuba Kořínka, zastoupeného JUDr. Petrem Zajícem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Kadlčákova 1507, Frýdlant nad Ostravicí, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3343/2020-564 ze dne 22. 6. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 263/2019-332 ze dne 18. 6. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 24 C 36/2018-200 ze dne 7. 3. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatele a napadených rozhodnutí zjistil, že v řízení před obecnými soudy se žalobce po stěžovateli jako žalovaném domáhal zaplacení částky 478 125 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o převodu vlastnictví jednotek v bytovém domě, které stěžovatel uzavřel s právní předchůdkyní žalobce. Dotčená částka představuje sjednanou slevu z kupní ceny poskytnutou stěžovateli s podmínkou, že do určitého data nebude vydáno stavební povolení pro stavebníka specifikovaného ve smlouvě nebo na místě výstavby nebudou prováděny žádné práce v souvislosti s realizací výstavby. Stavební povolení bylo vydáno a stavební práce v dané lokalitě započaly, proto žalobce vyzval stěžovatele k doplacení kupní ceny, což stěžovatel neučinil. Stěžovatel nárok žalobce neuznal s tím, že sjednaná rozvazovací podmínka byla od počátku nesplnitelná, a tedy neplatná. Stěžovatel rozporoval také aktivní legitimaci žalobce a doložení skutečného zahájení výstavby.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 24 C 36/2018-200 ze dne 7. 3. 2019 žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že žalobce je aktivně legitimovaný k podání žaloby, protože mu byly pohledávky z předmětných smluv řádně postoupeny, o čemž byl stěžovatel informován. Rozvazovací podmínka byla podle obvodního soudu ve smlouvách sjednána platně a byla zcela splněna. Městský soud v Praze v odvolacím řízení rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem č. j. 15 Co 263/2019-332 ze dne 18. 6. 2020, přičemž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 33 Cdo 3343/2020-564 ze dne 22. 6. 2021, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti závěru obecných soudů o postoupení pohledávky, který považuje za skutkově i právně nesprávný. Dále trvá na tom, že sjednaná rozvazovací podmínka byla od počátku nesplnitelná a její splnění nebylo dostatečně prokázáno. Napadená rozhodnutí nejsou podle stěžovatele dostatečně odůvodněná, neboť se nevypořádávají s některými podstatnými otázkami. Stěžovatel rovněž vznáší výhrady k tomu, jaké důkazy obecné soudy provedly a jakým způsobem je hodnotily, přičemž má za to, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. V jádru ústavní stížnosti leží stěžovatelovy výhrady vůči závěrům obecných soudů ohledně postoupení pohledávky a ohledně splnitelnosti a naplnění sjednané rozvazovací podmínky. Jde tak o otázky výkladu podústavního práva a příslušných ustanovení uzavřených smluv, jejichž posouzení náleží obecným soudům. Ačkoli stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na svá ústavně zaručená práva (včetně obecných odkazů na judikaturu Ústavního soudu), převážně pouze opakuje svou argumentaci, kterou předložil již obecným soudům. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance obecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší. V takovém případě není rolí Ústavního soudu přezkoumávat právní hodnocení věci provedené obecnými soudy, pokud nevybočí z mezí ústavnosti, což Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal.
9. K problematice dokazování Ústavní soud připomíná, že obecným soudů náleží rozhodnout, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377); usnesení sp. zn. IV. ÚS 1055/21 ze dne 18. 5. 2021; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Obecné soudy pak hodnotí důkazy (v rámci pravidel stanovených příslušnými právními předpisy) dle volného uvážení, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodování podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není úkolem Ústavního soudu toto hodnocení přezkoumávat. Ústavní soud zasáhne pouze tehdy, pokud by závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Pak by bylo nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že skutkový stav byl v případě stěžovatele zjištěn dostatečně a hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti.
10. Ani v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal Ústavní soud nedostatky dosahující ústavněprávní úrovně. Obvodní soud ve svém rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč s ohledem na sjednanou rozvazovací podmínku zanikl stěžovatelův nárok na slevu z kupní ceny, a je tudíž třeba žalobě vyhovět. Toto rozhodnutí obstálo také v odvolacím řízení, kde městský soud řádně zdůvodnil svůj souhlas se závěry obvodního soudu. Posouzení přípustnosti dovolání pak přísluší Nejvyššímu soudu, v jehož postupu v případě stěžovatele Ústavní soud nespatřuje odepření práva na soudní ochranu a přístup k soudu. Nejvyšší soud srozumitelně objasnil důvody, které jej vedly k tomu, že v této věci odmítl dovolání jako nepřípustné. Ústavní soud tedy neshledal, že by se obecné soudy z hlediska odůvodnění svých rozhodnutí dopustily vykročení z pravidel spravedlivého procesu, které by vedlo k závěru o porušení stěžovatelových základních práv.
11. Ústavní soud tedy v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by měla ústavněprávní rozměr, a z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu