ECLI:CZ:US:2021:2.US.2507.21.1
sp. zn. II. ÚS 2507/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného Mgr. Robertem Kaše, advokátem se sídlem U Svépomoci 2020/9, Plzeň, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. VZV 34/2018-4754 ze dne 25. 8. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatele a jejích příloh zjistil, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání, přičemž v dané trestní věci je vedeno společné řízení i s dalšími obviněnými. Policie ČR, Národní centrála proti organizovanému zločinu SKPV, Odbor závažné hospodářské trestné činnosti, jako příslušný policejní orgán, postupovala podle §23 odst. 1 trestního řádu per analogiam a usnesením č. j. NCOZ-4519-3747/TČ-2016-412201-H ze dne 3. 8. 2021 vyloučila věc jednoho z obviněných ze společného řízení. Stížnosti několika ze zbývajících obviněných (včetně stěžovatele) státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze napadeným usnesením č. j. VZV 34/2018-4754 ze dne 25. 8. 2021 zamítl.
3. Policejní orgán své rozhodnutí odůvodnil tak, že jednání dotčeného obviněného je na základě provedeného vyšetřování dostatečně zdokumentováno a prokázáno, obviněný se k trestné činnosti doznal a vyloučení ze společného řízení povede především k přehlednosti a rychlosti řízení. Státní zástupce toto odůvodnění považoval za dostatečně srozumitelné a přezkoumatelné. Uvedl, že urychlení řízení je možným důvodem pro vyloučení ze společného řízení a je na uvážení policejního orgánu, zda jsou ve vztahu k některému skutku či obviněnému dány důvody pro vedení rychlejšího (a tedy samostatného) řízení a zda je takový postup účelný. V případě doznání obviněného k dostatečně prokázanému stíhanému jednání je podle státního zástupce urychlení řízení možné a reálné, neboť trestní řád zná několik procesních postupů, které lze v takové situaci realizovat s výraznou časovou úsporou oproti klasickému průběhu trestního řízení.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že policejní orgán a státní zástupce rezignovali na zásadu trestního řízení uvedenou v §2 odst. 5 trestního řádu, podle níž doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. Stěžovatel dále spatřuje v rozhodnutí policejního orgánu libovůli. Domnívá se, že policejní orgán se snaží zneužít ustanovení trestního řádu k tomu, aby dostal dotčeného obviněného ve vztahu k ostatním obviněným do procesního postavení svědka. To stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti stran.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, jestliže stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud již dříve připustil ústavní stížnost proti usnesení podle §23 odst. 1 trestního řádu (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 792/15 ze dne 31. 3. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1329/14 ze dne 26. 2. 2015; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná také na http://nalus.usoud.cz), a proto považuje i nynější ústavní stížnost za přípustnou.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud vycházel předně z toho, že není orgánem činným v trestním řízení a nepřísluší mu, aby procesní postup těchto orgánů v dosud neskončeném řízení průběžně korigoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 637/11 ze dne 9. 6. 2011). Do jejich rozhodovací činnosti Ústavní soud zasahuje jen tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17)].
8. Ústavní soud dále připomíná, že zásada rychlosti procesu je jednou ze základních zásad trestního řízení (srov. §2 odst. 4 trestního řádu) a právo na projednání trestní věci bez zbytečných průtahů vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uplatnění zásady rychlosti však nesmí být na úkor náležitého objasnění věci; stejně tak musí být šetřena práva obžalovaného, včetně práva na obhajobu či práva na zákonného soudce.
9. Právě k zajištění rychlosti trestního procesu využívá trestní řád celou řadu institutů; jedním z nich je i možnost vyloučení věci ze společného řízení podle §23 odst. 1 trestního řádu mimo jiné za účelem urychlení řízení. Tato zákonná úprava orgánům činným v trestním řízení ponechává poměrně široký prostor pro posouzení, v jakém případě a za jakých okolností lze řízení tímto způsobem urychlit. Z hlediska ústavněprávního je přitom rozhodné, zda příslušný orgán neaplikoval citované ustanovení svévolně a zda své rozhodnutí o vyloučení věci ze společného řízení náležitě odůvodnil (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3156/16 ze dne 29. 11. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 792/15 ze dne 31. 3. 2015).
10. V případě stěžovatele Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávního rozměru neshledal. Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo stěžovatelovu tvrzení, že orgány činné v trestním řízení rozhodovaly svévolně. Rozhodnutí policejního orgánu i napadené usnesení státního zástupce je srozumitelně a přiléhavě odůvodněno okolnostmi, které odpovídají §23 odst. 1 trestního řádu. Doznání obviněného přitom nebylo jediným důvodem, který orgány činné v trestním řízení vedl ke zvolenému postupu. Tvrzené obavy z nepříznivých důsledků vyloučení dotčeného obviněného ze společného řízení na případ stěžovatele se navíc v tuto chvíli nachází toliko v hypotetické rovině. Nelze přehlížet, že napadené usnesení se samo o sobě nedotýká stěžovatelova práva na obhajobu či práva na spravedlivý proces. Trestní řízení ve věci stěžovatele dále pokračuje a stěžovatel v něm bude moci uplatňovat všechna svá práva a využívat dostupné opravné prostředky, bude-li do těchto práv zasaženo.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu