ECLI:CZ:US:2021:2.US.2534.21.1
sp. zn. II. ÚS 2534/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou se sídlem Okružní 433/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3635/2020-289 ze dne 24. 6. 2021, výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 48/2019-251 ze dne 27. 5. 2020, výroku I. rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 33 C 16/2015-193 ze dne 14. 5. 2018 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 33 C 16/2015-142 ze dne 11. 10. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Statutárního města Brna jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka utrpěla těžká zranění, když na ni při návštěvě fotbalového utkání spadla větev stromu stojícího na pozemku Statutárního města Brna (žalovaného v původním řízení). Stěžovatelka se žalobou domáhala zaplacení částky 237 368 Kč, a to z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 8 768 Kč, náhrady za bolest ve výši 120 600 Kč a náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 108 000 Kč. V průběhu řízení stěžovatelka změnila žalobu tak, že požadovaný nárok rozšířila nejdříve na částku 10 000 000 Kč a poté na částku 1 647 584 Kč sestávající z náhrady za bolestné a ztížení společenského uplatnění ve výši 650 000 Kč a náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 997 584 Kč.
2. Městský soud v Brně usnesením č. j. 33 C 16/2015-142 ze dne 11. 10. 2017 změnu žaloby nepřipustil, neboť dospěl k závěru, že skutková tvrzení stěžovatelky jsou i po jejich doplnění neúplná, na jejich základě nelze ve věci rozhodnout a nemohou být podkladem pro rozšíření žaloby.
3. Ve věci samé pak Městský soud v Brně rozhodl rozsudkem č. j. 33 C 16/2015-193 ze dne 14. 5. 2018 tak, že výrokem I. žalobu zamítl v části týkající se náhrady za ztrátu na výdělku a výrokem II. mezitímně určil, že stěžovatelčin nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu bolestného je co do právního základu dán. Ústavní stížností napadený zamítavý výrok I. městský soud odůvodnil tak, že skutková tvrzení stěžovatelky ve vztahu k požadované náhradě za ztrátu na výdělku jsou zcela nedostačující, a stěžovatelka tedy neunesla břemeno tvrzení.
4. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 44 Co 48/2019-251 ze dne 27. 5. 2020 potvrdil rozhodnutí městského soudu, přičemž výrokem I. potvrdil zamítavý výrok městského soudu o náhradě za ztrátu na výdělku. Ztotožnil se s městským soudem v tom, že stěžovatelka ani přes opakované poučení dostatečně nedoplnila, jakým způsobem došla k požadované částce náhrady za ztrátu na výdělku, a nesplnila tedy povinnost tvrzení. Odvolací námitku stěžovatelky směřující proti nepřipuštění změny žaloby krajský soud shledal nedůvodnou, protože podle něj nebyly splněny podmínky pro přezkum dotčeného usnesení městského soudu, proti němuž není odvolání přípustné. Stěžovatelce přitom nic nebránilo uplatnit další nároky proti žalovanému samostatně, řádně skutkově vymezit nárok na náhradu za ztrátu na výdělku a učinit adekvátní důkazní návrhy k jeho prokázání.
5. Dovolání stěžovatelky proti výroku I. rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 3635/2020-289 ze dne 24. 6. 2021 odmítl. Dovodil, že za rozhodnou částku pro posouzení přípustnosti dovolání je třeba považovat výši peněžitého plnění, o němž bylo rozhodnuto napadeným výrokem. V projednávané věci šlo v napadeném výroku o částku 8 768 Kč, která nepřevyšuje minimální zákonný limit 50 000 Kč stanovený pro přípustnost dovolání a zároveň nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky je dle zákona nepřípustné.
II. Argumentace účastníků
6. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že změna žaloby měla být připuštěna. O jejím nepřipuštění může soud podle §95 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodnout pouze z důvodu, že by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro rozhodování o změněném návrhu. Místo toho městský soud svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelčina skutková tvrzení jsou nedostatečná. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí, ale i kdyby byl správný, měl soud změnu žaloby připustit a předmětný nárok posléze zamítnout pro neunesení důkazního břemene. Krajský soud pak podle stěžovatelky pochybil tím, že usnesení městského soudu o nepřipuštění změny žaloby nepřezkoumal. Stěžovatelka dále brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, který podle ní nesprávně posoudil přípustnost dovolání. Vycházel totiž z toho, že stěžovatelka napadla výrok vztahující se k částce 8 768 Kč, ale pominul, že materiálně se výrok týkal částky 1 410 216 Kč, o kterou nemohla stěžovatelka kvůli namítanému pochybení nižších soudů rozšířit svou žalobu.
8. Městský soud v Brně ve svém vyjádření navrhl, aby byla stěžovatelčina ústavní stížnost odmítnuta, případně zamítnuta. Převážně přitom zopakoval argumenty (o nedostatečně doplněných a doložených tvrzeních stěžovatelky), které uvedl již ve svých napadených rozhodnutích.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na svém rozhodnutí o objektivní nepřípustnosti stěžovatelčina dovolání, a v podrobnostech odkázal na své napadené usnesení, které považuje za souladné i se stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16. Nejvyšší soud dále upozornil na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí, kterým se řízení o všech nárocích stěžovatelky končí. Proti nepřipuštění žaloby by se stěžovatelka měla bránit teprve v rámci opravných prostředků vůči takovému konečnému rozhodnutí. Nejvyšší soud proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost nebo zamítnuta.
10. Vedlejší účastník řízení - Statutární město Brno - se ve svém rozsáhlém vyjádření ztotožnil se závěry napadených rozhodnutí a zevrubně rozebral, proč podle něj soudy postupovaly v souladu s právními předpisy a nedopustily se žádného pochybení, kterým by zasáhly do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Vedlejší účastník dále poukázal na to, že po rozhodnutí odvolacího soudu již stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv a měla možnost se do dvou měsíců bránit ústavní stížností. Pokud tak neučinila, je její ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím městského soudu a krajského soudu opožděná a měla by být z tohoto důvodu odmítnuta. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu by pak ústavní stížnost měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Alternativně vedlejší účastník navrhl, aby byla ústavní stížnost jako celek odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť postrádá ústavněprávní dimenzi.
11. Krajský soud v Brně se k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil. Rovněž společnost Generali Česká pojišťovna a.s. jakožto účastnice řízení před obecnými soudy se v poskytnuté lhůtě nevyjádřila, a má se tedy za to, že se svého postavení vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem vzdala.
12. Stěžovatelka se ve své replice vymezila vůči vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Brně i vedlejšího účastníka. S Nejvyšším soudem zejména nesouhlasí v tom, že by měla napadnout až rozhodnutí, kterým se řízení o všech nárocích končí. V tomto ohledu stěžovatelka argumentuje stanoviskem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 a zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Ohledně postupu městského soudu stěžovatelka především nadále namítá, že pokud městský soud vyhodnotil skutková tvrzení jako nedostatečná, měl žalobu zamítnout, nikoli z tohoto důvodu nepřipustit její změnu. Stěžovatelka dále nevidí důvod, proč by její ústavní stížnost nebyla včasná, jak tvrdí vedlejší účastník.
13. Ústavní soud se rovněž seznámil se soudním spisem Městského soudu v Brně vedeným pod sp. zn. 33 C 16/2015.
III. Hodnocení Ústavního soudu
14. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
15. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas a je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
16. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti ostatním napadeným rozhodnutím je třeba zohlednit i výsledek dovolacího řízení. Bylo-li totiž dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto pro objektivní nepřípustnost ze zákona, jak tomu bylo v případě stěžovatelky, nelze jej považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelčiných práv ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V takových případech je namístě brojit včasnou ústavní stížností již proti předcházejícím rozhodnutím.
17. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně stěžovatelka napadla až po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud však nepřehlédl, že krajský soud stěžovatelku nepoučil o objektivní nepřípustnosti dovolání proti dotčenému výroku I. Nesprávné poučení má vliv na to, jakým způsobem Ústavní soud posuzuje zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Byla-li stěžovatelka nesprávně poučena o možnosti podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a této možnosti využila, byť v dané věci bylo dovolání podle zákona objektivně nepřípustné, pak s ohledem na princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci považuje Ústavní soud v těchto situacích za skutečnost rozhodnou pro počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti až doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 323/07 ze dne 2. 12. 2008 (N 210/51 SbNU 627); nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto posoudil stěžovatelčinu ústavní stížnost jako včasnou i ve vztahu k napadeným rozhodnutím městského a krajského soudu.
18. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
19. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
20. V jádru ústavní stížnosti leží stěžovatelčiny námitky proti nepřipuštění změny žaloby. O změně návrhu na zahájení řízení rozhodují obecné soudy podle §95 občanského soudního řádu. Podle odstavce druhého tohoto ustanovení soud změnu návrhu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává závěry obecných soudů o tom, zda bylo namístě aplikovat výjimku uvedenou v §95 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy zda výsledky dosavadního řízení mohly či nemohly sloužit jako podklad pro řízení o změněném návrhu. Takový závěr učiněný na základě samostatné úvahy obecného soudu by mohl být Ústavním soudem zpochybněn pouze tehdy, jestliže by nebyl odpovídajícím způsobem odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 383/12 ze dne 26. 4. 2012 (N 93/65 SbNU 247); nález sp. zn. I. ÚS 1869/15 ze dne 29. 1. 2016 (N 19/80 SbNU 235)]. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 ze dne 15. 11. 2016 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.) dále vyplývá, že je úkolem odvolacího soudu, aby v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé v plném rozsahu přezkoumal také rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby.
21. Ústavní soud nicméně nyní nepovažuje za nutné podrobně se zabývat tím, zda v případě stěžovatelky obecné soudy při nepřipuštění změny žaloby dostály výše uvedeným požadavkům. Stěžovatelčina žaloba byla totiž v části týkající se náhrady za ztrátu na výdělku, o níž bylo rozhodnuto napadenými výroky rozhodnutí obecných soudů, zamítnuta primárně z důvodu nezávislého na otázce změny žaloby, a to konkrétně z důvodu neunesení břemene tvrzení. Posouzení předložených skutkových tvrzení a důkazů přitom zásadně náleží obecným soudům, neboť jde o otázku podústavního práva. V takovém případě není rolí Ústavního soudu přezkoumávat hodnocení věci provedené obecnými soudy, pokud nevybočí z mezí ústavnosti, což Ústavní soud v případě stěžovatelky neshledal.
22. Ani v odůvodnění napadených zamítavých výroků neshledal Ústavní soud nedostatky dosahující ústavněprávní úrovně. Městský soud ve svém rozsudku srozumitelně vysvětlil, proč považuje stěžovatelčina skutková tvrzení za nedostatečná. Toto rozhodnutí obstálo také v odvolacím řízení, kde krajský soud řádně zdůvodnil svůj souhlas se závěry městského soudu.
23. Zamítavé výroky týkající se náhrady za ztrátu na výdělku a jejich odůvodnění tedy z ústavněprávního pohledu obstojí nehledě na to, zda v této části došlo, nebo nedošlo ke změně žaloby. Jinými slovy, i kdyby byla napadená rozhodnutí (resp. jejich dotčené výroky) kvůli pochybení vztahujícímu se k nepřipuštění změny žaloby zrušena, žaloba by byla v předmětné části opět zamítnuta, jak ostatně připouští i sama stěžovatelka. Za této situace by byl kasační zásah Ústavního soudu zcela bezpředmětný.
24. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se v nynější věci nezabýval ústavností nepřipuštění změny žaloby ve vztahu k ostatním žalovaným nárokům, neboť ty nejsou předmětem řízení o projednávané ústavní stížnosti. Řízení před obecnými soudy o těchto nárocích stále probíhá a stěžovatelka bude mít případně možnost se proti konečnému rozhodnutí ve věci samé bránit příslušnými opravnými prostředky.
25. Pokud jde o dovolací řízení, posouzení přípustnosti dovolání přísluší Nejvyššímu soudu, v jehož postupu v případě stěžovatelky Ústavní soud nespatřuje odepření práva na soudní ochranu a přístup k soudu. Nejvyšší soud srozumitelně a v souladu se svou judikaturou objasnil důvody, které jej vedly k tomu, že v této věci odmítl dovolání jako nepřípustné. V postupu Nejvyššího soudu tak Ústavní soud nezjistil nedostatky dosahující ústavněprávní úrovně.
26. Ústavní soud tedy v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by měla ústavněprávní rozměr, a z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu