ECLI:CZ:US:2021:2.US.255.21.1
sp. zn. II. ÚS 255/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Václavem Vondráškem, advokátem se sídlem Jičínská 1616/29, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020, č. j. 30 Cdo 463/2019-816, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2018, č. j. 15 Co 581/2017-774, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. července 2007, sp. zn. 14 C 292/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatelka napadla rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví. Domáhá se jejich zrušení Ústavním soudem s odůvodněním, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatelka se žalobou proti 1) ČR - Ministerstvu spravedlnosti, 2) ČR - Ministerstvu průmyslu a obchodu a 3) ČR - Národnímu bezpečnostnímu úřadu domáhala zaplacení náhrady škod. Ty jí měly vzniknout v důsledku v žalobě uvedených nezákonných rozhodnutí a nesprávných úředních postupů, zejména pak nezákonného trestního stíhání předsedy představenstva a zaměstnance stěžovatelky pro trestný čin nedovoleného obchodu s vojenským materiálem, zahájeného usnesením policejního orgánu ze dne 21. 2. 2004 a skončeného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2004, sp. zn. 57 T 12/2005, kterým soud oba obžalované zprostil obžaloby podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, dále v důsledku příkazu k odnětí věci ze dne 5. 3. 2004, na jehož podkladě bylo vydáno policejnímu orgánu bezmála 328 tun průmyslové trhaviny PETN (dále jen "pentrit") dovezené stěžovatelkou (jakožto osobou disponující povolením k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem) ze Švédska, též v důsledku odejmutí licence opravňující stěžovatelku dovézt do České republiky ze Švédska další pentrit za účelem jeho přepracování a dalšího obchodního využití, a nesprávného úředního postupu v předmětném správním řízení o odejmutí licence č. E031600698 vedeném u Ministerstva průmyslu a obchodu, jež mělo spočívat v tom, že nebylo vydáno adekvátní rozhodnutí ve věci samé (vyjma procesního rozhodnutí). Podle tvrzení stěžovatelky škody spočívaly v nákladech jí vynaložených na a) odměnách advokátů za úkony prováděné v trestním řízení, b) na vypracování znaleckých posudků použitých v trestním řízení a c) na zastoupení ve správním řízení, dále ve ztrátě produkce při nerealizování dovozu další výbušniny pentrit, ve ztrátě zisku za další obchodní využití přepracované výbušniny pentrit, která nebyla dovezena, a ve ztrátě z pozdní realizace výnosu z odňaté a následně vrácené výbušniny pentrit.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 7. 2017, č. j. 14 C 292/2007-736 zastavil řízení v části, v níž stěžovatelka požadovala po žalovaných zaplacení částky 3 391 611 Kč (výrok I), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaných zaplacení částek ve výši 7 123 485 Kč, 277 355 Kč, 1 663 125 Kč, 51 929 820 Kč a 1 823 481 Kč (výrok II), a rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení každé z žalovaných (výrok III).
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou 3) a mezi stěžovatelkou a žalovanými 1) a 2) [výroky II a III].
5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I (dle obsahu dovolací argumentace však jen v té jeho části, kterou bylo rozhodováno o věci samé) napadla stěžovatelka včasným dovoláním. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 29. 10. 2020, č. j. 30 Cdo 463/2019-816, dovolání odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že základ jejího nároku na náhradu škody souvisí s jejím postavením účastníka (osoby zúčastněné) na trestním řízení a v řízeních správních. Je přesvědčena o tom, že jí škoda v souvislosti s postupy České republiky vznikla a za této situace měly soudy její výši určit. Místo toho se formalisticky zaměřily na označování konkrétních rozhodnutí a postupů orgánů státní moci a příčinných souvislostí vedoucích ke konkrétním škodám. Škoda podle názoru stěžovatelky spočívala předně v ušlém zisku, tedy v újmě spočívající v tom, že u ní nedošlo v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, a dále pak ve vynaložených nákladech na vedená řízení v podobě úhrad za právní služby a za znalce.
7. Stěžovatelka tvrdí, že ačkoli bylo trestní řízení vedeno proti dvěma fyzickým osobám (proti zaměstnanci stěžovatelky a předsedovi jejího představenstva), dotklo se přímo její činnosti a výsledek a průběh správních řízení byl rovněž ovlivněn průběhem trestního řízení.
8. Stěžovatelka tvrdí, že všechna řízení vedená Českou republikou byla primárně vedena se záměrem zabránit stěžovatelce v dovozu výbušniny pentrit a zabavení již dovezené výbušniny. Příčinnou souvislost se vznikem škody lze podle názoru stěžovatelky dovodit i u věcí, které odňaty nebyly, např. u nedovezené další výbušniny. Proti stěžovatelce byl použit donucovací prostředek - příkaz k odnětí věci. I přesto byla odňatá věc stěžovatelce vrácena. Odnětí věci tedy bylo podle názoru stěžovatelky protiprávní a přísluší jí za něj odškodnění. Po odnětí věci stěžovatelka musela přijmout rozhodnutí k odvrácení škody a dočasně v obchodu nepokračovat.
9. Stejně tak postup Ministerstva průmyslu a obchodu ve správním řízení o odejmutí licence pro dovoz výrobku pentrit byl nesprávný a přísluší jí za něj odškodnění. Ten spočíval v tom, že ministerstvo vydalo předběžné opatření, jímž stěžovatelce uložilo vydat licenci, a poté rozhodlo o zastavení řízení, přičemž v odůvodnění konstatovalo, že stěžovatelce v řízení zamezil v případných dalších dovozech na základě licence, kterou účastník vydal dobrovolně.
10. Stěžovatelka dále nárokuje kompenzaci úhrad, které vynaložila na znalecké posudky a na náklady právního zastoupení obviněných. S nimi stěžovatelka uzavřela nepojmenovanou smlouvu, v níž se zavázala dočasně nést náklady spojené s obhajobou obviněných. Podle výsledku trestního řízení pak měli nést náklady obvinění nebo stěžovatelka, ta ale za současného vypořádání nároku postoupením pohledávky z titulu náhrady škody proti České republice. Nárok na náhradu škody podle názoru stěžovatelky svědčí jí.
11. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za újmu způsobenou výkonem veřejné moci nicméně neplyne jen z čl. 36 odst. 3 Listiny, ale přímo z principů materiálního právního státu. Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, pokud se jejich postup ukáže jako mylný a zasáhne do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423), sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 (N 108/49 SbNU 567) či sp. zn. III. ÚS 732/11 ze dne 19. 1. 2012 (N 17/64 SbNU 171)].
12. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je zákon č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998"). Ústavní soud plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/12 ze dne 16. 5. 2013 (N 86/69 SbNU 373 či nález sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. 9. 2013 (N 169/70 SbNU 581)]. Zároveň však zdůrazňuje, že při posuzování nároků uplatňovaných podle citovaného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215) či nález sp. zn. I. ÚS 1744/12 ze dne 24. 7. 2014 (N 142/74 SbNU 205)].
13. Na druhou stranu nutno připomenout, že právo na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci není právem absolutním a neomezitelným. V kolizi s dotčeným právem stojí veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, který zákonná úprava musí reflektovat. Nepřiměřeně extenzivní uplatňování práva na náhradu újmy způsobené výkonem veřejné moci by mohlo vést, i s ohledem na institut regresního nároku státu vůči konkrétnímu jednotlivci vykonávajícímu veřejnou moc, k důsledku, jež doktrína nazývá tzv. mrazícím účinkem (chilling effect). Ten se může projevit v lepším případě v defenzivním postupu při výkonu veřejné moci (např. v podobě opatrného rozhodování), v horším případě až v úplné rezignaci na výkon veřejné moci (k tomu viz blíže SVOBODA, T. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci - ve prospěch jednotlivce nebo veřejné moci? Právník, č. 8/2019, str. 793 a násl.).
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem obecných soudů, že nebyla splněna hned první podmínka odpovědnosti státu za jí uplatněnou škodu podle §7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., kterou je existence nezákonného rozhodnutí, a ani odpovědnosti podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. v podobě nesprávného úředního postupu. Má za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu lze za takové nezákonné rozhodnutí pokládat příkaz orgánů činných v trestním řízení k odnětí a zajištění věcí a usnesení o zahájení trestního stíhání, přičemž poukazuje na to, že trestní stíhání předsedy představenstva a zaměstnance stěžovatelky skončilo zprošťujícím rozsudkem, bylo účelové a selhal dozor státního zástupce.
15. Ústavní soud se však s názorem stěžovatelky neztotožnil. Předně nelze přejít, že proti příkazům a usnesení nebyly úspěšně využity opravné prostředky či dohledová oprávnění v rámci trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 267/03 (U 18/33 SbNU 401)) k čemuž dlužno dodat, že nebylo možné vyloučit posouzení či zásah Ústavního soudu na základě ústavní stížnosti (k tomu lze dodat, že ústavní stížnosti podané stěžovatelkou a RSDr. Zaťkem, jakožto jednou ze trestně stíhaných fyzických osob, Ústavní soud usnesením ze dne 1. 7. 2004, pod sp. zn. III. ÚS 314/04, a usnesením ze dne 14. 10. 2004, pod sp. zn. III. ÚS 271/04, odmítl jako zjevně neopodstatněné). Podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. tak není splněna. Za této situace nelze dovozovat ani příčinnou souvislost se vznikem škody v důsledku (z rozhodnutí stěžovatelky) následně nedovezené trhaviny. Obecné soudy totiž neshledaly žádné relevantní okolnosti (srov. již zmíněné slovní spojení "bez dalšího", obsažené v tzv. právní větě rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013), na jejichž základě by bylo - v kontextu daného trestního stíhání, resp. jeho relevantní části - možné vyslovit, že předmětná rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem či postup orgánů činných v trestním řízení byl vadný.
16. Obdobně pak obecné soudy nezjistily naplnění podmínek pro přiznání odškodnění za postup správních orgánů v řízení o odejmutí licence pro dovoz pentritu. Dovodily, že se vždy jednalo o postup směřující k vydání rozhodnutí. Vydaná správní rozhodnutí pak nebyla nikdy zrušena a reálně ani napadena opravným prostředkem.
17. K uplatnění nároku na náhradu škody odpovídající nákladům obhajoby obecné soudy konstatovaly nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky k jeho uplatnění. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat skutečnost, že civilní soudy postupovaly podle relevantních ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků obvodního a městského soudu, ve kterých je obsažena náležitá argumentace: obvodní soud jasně a podrobně rozvedl (a to včetně precizovaných odkazů na příslušnou právní úpravu a judikaturu Nejvyššího soudu) důvody pro své rozhodnutí. Obviněné fyzické osoby (stěžovatelčin předseda představenstva a zaměstnanec) úhradu nákladů obhajoby neplatili, neboť veškeré náklady za právní pomoc platila stěžovatelka. Na majetku obviněných tedy žádná škoda ve smyslu právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, který se podle §3028 nového občanského zákoníku na věc aplikuje, nevznikla. Vzhledem k tomu, že nebylo možné neexistující pohledávku postoupit, stěžovatelka se nestala aktivně legitimovanou k jejímu uplatnění.
18. Z výše uvedeného je zjevné, že stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumentaci, kterou se obecné soudy důkladně zabývaly a řádně se s ní vypořádaly. Ústavní soud nezjistil, že by závěry obecných soudů jevily známky nepřípustné libovůle.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu