ECLI:CZ:US:2021:2.US.257.21.1
sp. zn. II. ÚS 257/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., advokáta se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem Konviktská 12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2020 č. j. 29 NSČR 53/2019-B-147, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2019 č. j. 3 VSPH 1423/2018-B-122 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 13. 9. 2018 č. j. KSPA 44 INS 18397/2014-B-115, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny. V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů a obsahu veřejně přístupného spisového materiálu ve věci insolvenčního řízení úpadce Petra Vaňáska vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 44 INS 18397/2014 (dále jen "úpadce"), se podává, že stěžovatel, jakožto odvolaný insolvenční správce úpadce brojí proti vyúčtování odměny v rozhodnutí insolvenčního soudu.
3. Krajský soud napadeným usnesením schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce tak, že stěžovateli přiznal odměnu ve výši 15 730 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 330,33 Kč. Soud vycházel z toho, že stěžovatel působil jako insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení úpadce do svého odvolání celkem 107 dní, tj. od 29. 10. 2014 do 12. 2. 2015, kdy byl schůzí věřitelů odvolán a nově ustanoven insolvenčním správcem Mgr. Petr Brož. Soud určil celkovou odměnu insolvenčních správců částkou 82 491 Kč s tím, že Mgr. Brož v konečné zprávě nenavrhl způsob rozdělení odměny; proto soud o podílu obou správců rozhodl sám, s přihlédnutím k délce a náročnosti vykonávaných činností. Jádro činnosti stěžovatele přitom spočívalo v přípravě na přezkumné jednání a přezkumu pohledávek, dále provedl sepis zpeněženého majetku do majetkové podstaty a vyhotovil výzvy dlužníkovi k součinnosti a zprávy o hospodářské situaci. Soud uvážil jako přiměřený poměr z celkové odměny za zpeněžení ve výši 6,5 %, tj. částku 4 000 Kč a dále částku 9 000 Kč jako odměnu za přezkum přihlášek a přípravu na přezkumné jednání. Na odměnu Mgr. Brože poté připadla částka 66 761 Kč, jelikož funkci insolvenčního správce úpadce vykonával po dobu 1 311 dní a činil převážnou většinu nezbytných a složitých úkonů.
4. Vrchní soud shora označeným usnesením potvrdil usnesením krajského soudu. K námitkám stěžovatele uvedl, že jak podjatost Mgr. Brože, tak i průběh zpeněžení majetkové podstaty zkoumaly soudy již v průběhu insolvenční a žádná pochybení nezjistily. K určení výše odměny insolvenčních správců konstatoval, že krajský soud provedl přesvědčivý a vyčerpávající výklad svého postupu i úvah, kterými se řídil. Nadto zdůraznil, že převážnou většinu úkonů činil v průběhu řízení již Mgr. Brož a činnost stěžovatele spočívala pouze v přezkumu přihlášených pohledávek, za což mu krajský soud přiznal celou část odměny (za přezkoumání, zapsání spoluvlastnického podílu na nemovitosti do majetkové podstaty, podání zprávy o jím známé hospodářské situaci dlužníka a neúspěšném kontaktování dlužníka) ve výši 4 000 Kč bez DPH.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Dospěl totiž k závěru, že dovolání je nepřípustné již s ohledem na zákonný limit 50 000 Kč pokud jde o peněžitá plnění, platný i pro insolvenční řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. 29 NSČR 197/2017 aj.). I pokud by tomu tak nebylo, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že by stěžovatel nemohl být ve věci podaného dovolání úspěšný. Nejvyšší soud totiž poukázal na pochybení soudů nižších instancí - vrchní soud podle jeho závěrů projednal odvolání stěžovatele v rozsahu, který jde nad rámec stanovený zákonem. Ustanovení §304 odst. 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), přiznává bývalému (odvolanému) insolvenčnímu správci dlužníka legitimaci k podání odvolání proti usnesení o schválení konečné zprávy jen v rozsahu výroků týkajících se (ne)schválení jeho odměny a výdajů. Ve zbývajícím rozsahu má bývalý insolvenční správce dlužníka právo odvolat se proti usnesení o schválení konečné zprávy za stejných podmínek jako jiní dlužníkovi věřitelé s pohledávkami za majetkovou podstatou.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje opět tytéž námitky, kterými se v průběhu řízení zabývaly obecné soudy. Mimo jiné opětovně napadá rozhodnutí insolvenčního soudu, zejména usnesení o schválení konečné zprávy, závěry Nejvyššího soudu o bagatelnosti sporu či postup odvolacího soudu, který podle něj rozhodoval "mechanicky" bez ohledu na obsah dané věci a "zcela selhal". V textu ústavní stížnosti stěžovatel uvádí množství judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, avšak bez přímé souvislosti s daným případem. Jinou ústavněprávní argumentaci nepředkládá. Na tom nemůže nic změnit ani jeho tvrzení o "ukázkovém případu svévole".
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. K zásahu Ústavního soudu proto dochází zejména tehdy, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). O takový případ se však nyní nejedná.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti právnímu posouzení věci obecnými soudy, a to stejnými námitkami, kterými se soudy v průběhu řízení již zabývaly. Ústavní soud však na tomto místě zdůrazňuje, že rozdílný názor stěžovatele na interpretaci podústavní normy, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)]. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily a Ústavní soud nezjistil, že by postupovaly v posuzovaném případě v rozporu s právními předpisy. Poměrně logicky vyznívá i úvaha krajského soudu o určení výše odměny insolvenčního správce podle poměru jeho (účelné) činnosti k délce řízení. Pokud jde o argumentaci stěžovatele judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jedná se o účelové citace částí rozhodnutí, bez konkrétní spojitosti a souvislosti s posuzovaným případem. Z obsahu ústavní stížnosti je patrný nesouhlas stěžovatele s celým průběhem samotného insolvenčního řízení, které však nemůže být předmětem této ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavněprávní pochybení obecných soudů v rámci jejich rozhodovací činnosti nezjistil. Do závěrů obecných soudů tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu