ECLI:CZ:US:2021:2.US.2588.21.1
sp. zn. II. ÚS 2588/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. N., t.č. ve výkonu trestu ve věznici Drahonice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Bártou, se sídlem Rokycany, Čechova 951/II, pobočka Plzeň, nám. T.G. Masaryka 25, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 119/2021 ze dne 25. 5. 2021 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 64/2019 ze dne 20. 4. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a v důsledku toho i čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 3/2016 ze dne 13. 12. 2017 ve spojení s napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 64/2019 ze dne 20. 4. 2020, byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let se zařazením do věznice s ostrahou. Napadeným usnesením sp. zn. 11 Tdo 119/2021 ze dne 25. 5. 2021 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že se prokázalo, že stěžovatelka spolupracovala s ostatními obviněnými za účelem dovozu léku Cirrus do České republiky z Polska, přičemž věděla, že jeden z obviněných tento lék používá k výrobě pervitinu nebo jej dál prodává a současně znala dalšího obviněného jako tzv. vařiče. Nejvyšší soud pak poukázal na odůvodnění soudu nalézacího i odvolacího, popisující důkazy, z nichž tento závěr jasně plyne.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav její věci, pokud jde o závěr, že působila v organizované skupině. Stěžovatelka se domnívá, že bylo prokázáno, že podnikla jednu cestu s jedním z obviněných, s žádným jiným ze spolupachatelů nepřišla do kontaktu a nevěděla o jejich zapojení do trestné činnosti. Obviněného vařiče pervitinu sice znala z minulosti, věděla, že se v té době zabýval výrobou pervitinu, avšak nevěděla, že je zapojen do trestné činnosti, pro kterou je stíhána ona. Domnívá se, že toto nebylo dostatečně prokázáno, a proto má být vycházeno ze zásady in dubio pro reo. Druhá cesta do Polska byla rekonstruována z prostorových odposlechů a z rozhovorů spoluobviněných, to však stěžovatelka považuje jen za nepřímé důkazy. Stěžovatelka se domnívá, že v případě, že by soudy důsledně ctily zásadu in dubio pro reo, byla by namístě kvalifikace jednání stěžovatelky podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, neboť skutečně prokázaná byla pouze jedna její cesta do Polska za účelem nákupu léku Cirrus, při které byl skutečně prokázán nákup 7 krabic, ze kterých by se dalo vyrobit 1 164,2 g pervitinu. Podle stěžovatelky nebylo prokázáno, že by měla v dané věci jakoukoliv vazbu na další trestně odpovědnou osobu kromě jednoho z obviněných, s nímž cestovala.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že namítá nesprávné zjištění skutkového stavu a jeho podřazení právní normě, tedy výklad skutkové situace a podústavního práva ze strany obecných soudů, a to ohledně konkrétní kvalifikace její trestné činnosti a určení její závažnosti.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy náležitě reagovaly na všechny stěžovatelčiny argumenty a jejich výklad podústavního práva a skutkové situace nejsou natolik nepřijatelné či excesivní, že by mohl Ústavní soud shledat, že došlo k zásahu do stěžovatelčiných základních práv. Ústavnímu soudu totiž zpravidla nenáleží přehodnocovat závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva, ani jejich skutkové závěry.
9. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu