ECLI:CZ:US:2021:2.US.2631.20.1
sp. zn. II. ÚS 2631/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem sídlem Dvorek 16, Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020 č. j. 28 Cdo 1814/2020-595, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 7. 2. 2020 č. j. 71 Co 402/2019-570 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 8. 2019 č. j. 8 C 231/2015-525, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále jako účastníků řízení a dále a) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a b) Dalibora Tesaře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručená jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i práva vyplývající z čl. 4 Ústavy, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka se jako žalobkyně v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že vedlejší účastník a) Česká republika - Státní pozemkový úřad je vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitých věcí, vlastnické právo, k nimž bylo v době podání žaloby zapsáno v katastru nemovitostí ve prospěch vedlejšího účastníka b) Dalibora Tesaře. Určení vlastnického práva se stěžovatelka domáhala podle §18 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi"), neboť hodlala požadovat vydání předmětných nemovitostí.
4. Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 8. 2019 č. j. 8 C 231/2015-525 zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že stěžovatelka není oprávněnou osobou podle §3 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a podle §18 odst. 1 téhož zákona tak není ani oprávněna domáhat se požadovaného určení, neboť stěžovatelka nebyla vlastníkem předmětných nemovitých věcí alespoň po část rozhodného období, vymezeného zákonem jako období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, když vlastnické právo pozbyla již dříve. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 7. 2. 2020 č. j. 71 Co 402/2019-570 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 17. 6. 2020 č. j. 28 Cdo 1814/2020-595 jako nepřípustné odmítl.
III.
5. Rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní předně zpochybnila právní závěr soudů všech stupňů, že vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem pozbyla již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945, kdy byly zkonfiskovány ve prospěch Velkoněmecké říše), přičemž k obnovení tohoto práva již nedošlo, neboť stěžovatelka se jeho obnovy po skončení války nedomáhala postupem dle §10 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Stěžovatelka naopak vyslovila přesvědčení, že k obnovení jejího vlastnického práva došlo, a to ex lege na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen "dekret č. 5/1945 Sb."). Pro případ, že by Ústavní soud tomuto jejímu názoru nepřisvědčil, poukázala na to, že o obnovu vlastnického práva bezprostředně po skončení války žádal její velmistr. Odmítla přitom názor obecných soudů, že tyto žádosti nelze považovat za řádné uplatnění nároku podle §10 zákona č. 128/1946 Sb., pročež poukázala na právní závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/2000 (N 40/32 SbNU 389), usnesení ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 3/2000 či nálezu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287). Obecné soudy dle stěžovatelky opomněly vzít při svém rozhodování rovněž v úvahu závazný náhled Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho nálezu ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6. Obecným soudům stěžovatelka konečně vytkla také to, že nezohlednily, že účelem určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je výhradně postavit najisto současného vlastníka původního církevního majetku, a nikoli meritorně projednat restituční nárok jako takový. To však obecné soudy dle jejího názoru učinily, když se až příliš zaměřily na meritum jí vzneseného nároku (ačkoli tato skutečnost nebyla předmětem řízení), namísto aby se zabývaly výhradně tím, zda, kdy a jak došlo k převodu stěžovatelčina původního majetku z vlastnictví státu do vlastnictví vedlejšího účastníka b) Dalibora Tesaře.
IV.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Skutkově a právně obdobnými ústavními stížnostmi stejné stěžovatelky se Ústavní soud již opakovaně zabýval, nedospěl však k závěru, že by mohly být jakkoliv opodstatněné, a proto je podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl (viz usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20, ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2447/19, ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2426/19, ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 4163/18, ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3077/19 a další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz). Ve věci nyní posuzované Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč by se měl od svých předchozích závěrů odchylovat.
9. Stěžovatelka, která pozbyla své vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem v době nacistické okupace, tj. mimo rozhodné období vymezené zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem obecných soudů, dle něhož ke znovunabytí jejího vlastnického práva nedošlo, protože svůj nárok na vrácení majetku neuplatnila postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Přitom úvahy obecných soudů, podle nichž se vlastnické právo neobnovovalo "automaticky" a které vycházejí z tehdejší právní úpravy (a dobové judikatury), jsou předestřeny (a řádně odůvodněny) v napadených soudních rozhodnutích, a Ústavní soud v tomto směru žádné pochybení nezjistil.
10. Stěžovatelka v této souvislosti argumentuje tím, že i když se její právní předchůdce nedomáhal restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. podáním příslušné žaloby, je nutno zohlednit, že o vrácení majetku požádal. Tato skutečnost ale právně relevantní není, neboť nešlo o majetek, na který by dopadal dekret č. 5/1945 Sb. a o jehož navrácení by stačilo pouze požádat (srov. §24), naopak podle §24 odst. 4 tohoto dekretu ostatní majetek zůstal pod národní správou až do přijetí nové úpravy, kterou se následně stal zákon č. 128/1946 Sb., jenž ve svém §10 stanovil postup, jak se domáhat navrácení majetku (viz usnesení ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2447/19 či usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3077/19).
11. Stěžovatelka též odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 254/2000, nicméně jeho závěry nelze přenášet na právě projednávanou kauzu, neboť šlo o skutkově i právně zcela odlišný případ; příslušné úvahy se týkaly jednak jiné právní normy, tj. §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb., jednak jiné situace, kdy oprávněná osoba objektivně nemohla příslušný nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnit. Na nyní projednávaný případ nelze vztáhnout ani závěry učiněné v usnesení (nikoli v nálezu, jak stěžovatelka ve své stížnosti nesprávně uvádí) sp. zn. II. ÚS 3/2000, neboť nešlo o situaci, kdy by uplatnění nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo poznamenáno perzekucí (k důvodům blíže usnesení ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. I. ÚS 2447/19, jež bylo vydáno ve věci jiné ústavní stížnosti stěžovatelky). Rovněž z důvodu právní a hlavně skutkové odlišnosti není možné považovat za přiléhavý ani stěžovatelčin odkaz na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3943/14 či sp. zn. II. ÚS 3/98 (viz body 14. a 16. usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20, kde Ústavní soud uzavřel, že z tohoto nálezu nelze obecně dovozovat, že by se mělo odhlížet od toho, zda byl či nebyl uplatněn nárok podle zákona č. 128/1946 Sb.).
12. Jde-li o výtku stěžovatelky, že obecné soudy opomněly vzít v úvahu závazný náhled Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho nálezu ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6, pak s touto se již řádným a dle názoru Ústavního soudu též přesvědčivým způsobem vypořádal Nejvyšší soud. Ten v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, jehož se stěžovatelka dovolávala (i pokud bylo vydáno a nabylo právní moci), nemůže být nijak zpochybněn závěr, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, v dané věci nedošlo, neboť majetek stěžovatelky podléhal režimu jiného právního předpisu (dekretu č. 5/1945 Sb.), a navrácení vlastnického práva původnímu vlastníku tak mohlo být realizováno pouze postupem dle zákona č. 128/1946 Sb., což se však v posuzovaném případě nestalo.
13. Ústavní soud konečně nespatřuje žádnou neústavnost ani v tom, že se obecné soudy nijak nezabývaly otázkou, zda, kdy a jak došlo k převodu předmětných nemovitých věcí z vlastnictví státu do vlastnictví vedlejšího účastníka b) Dalibora Tesaře. To proto, že dospěly-li obecné soudy k závěru, že stěžovatelce nesvědčí aktivní legitimace k podání určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ve spojení s §3 téhož zákona, pak z logiky věci nebylo třeba zabývat se okolnostmi převodu vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, k němuž došlo mezi vedlejšími účastníky, neboť posouzení této otázky by nemohlo mít žádný vliv na výsledek daného soudního řízení (zamítnutí žaloby z důvodu nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky).
V.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu