ECLI:CZ:US:2021:2.US.2648.20.1
sp. zn. II. ÚS 2648/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Maturové, zastoupené Mgr. Ing. Michalem Diamantem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2020 č. j. 27 Cdo 3551/2018-78, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Stavebního bytového družstva X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 9. 2020, stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Napadeným rozhodnutím mělo také dojít k porušení čl. 81 až 89 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka se návrhem podaným u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") dne 4. 8. 2016 domáhala vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva vedlejšího účastníka (dále také "družstvo") ze dne 21. 11. 2012, kterým byla vyloučena z družstva, a určení, že je členkou družstva. Městský soud rozsudkem ze dne 9. 3. 2017 č. j. 73 Cm 78/2016-27 zamítl návrh na prohlášení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva (výrok I.), zamítl návrh na určení, že je stěžovatelka členkou družstva (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení (výrok III.).
3. Městský soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutkových zjištění. Vedlejší účastník odeslal dne 8. 8. 2012 stěžovatelce do vlastních rukou na adresu určenou pro doručování určenou podle stanov výstrahu před vyloučením z družstva pro dluh na nájemném a zálohách spojených s užíváním bytu. Stěžovatelka nebyla na adrese zastižena, tudíž byla zásilka s výstrahou dne 9. 8. 2012 uložena na poště a připravena k vyzvednutí, poté dne 21. 8. 2012 byla nevyzvednutá zásilka vrácena zpět družstvu. Rozhodnutím představenstva družstva ze dne 21. 11. 2012 byla stěžovatelka z družstva vyloučena. Rozhodnutí představenstva si stěžovatelka na poště opět nevyzvedla a dne 11. 12. 2012 pošta vrátila nevyzvednutou zásilku zpět družstvu. Stěžovatelka následně podala proti rozhodnutí družstva odvolání, které bylo družstvu doručeno dne 13. 10. 2014. Družstvo stěžovatelce dopisem ze dne 22. 10. 2014 sdělilo, že její členství v družstvu zaniklo. Podle čl. 99 odst. 4 písm. b) stanov družstva je povinnost družstva doručit písemnost do vlastních rukou splněna při doručování poštou, pokud družstvo předá písemnost poště v řádném termínu, přičemž účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže pošta písemnost vrátí družstvu jako nedoručitelnou a člen svým jednáním doručení zmařil nebo přijetí písemnosti odmítl. Vedlejší účastník následně podal proti stěžovatelce žalobu na vyklizení bytu, přičemž Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2014 č. j. 28 C 165/2014-205 uložil stěžovatelce vyklidit byt a předat jej družstvu. Rozsudek obvodního soudu byl poté rozsudkem městského soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 17 Co 112/2015-229 potvrzen. Městský soud vyšel z toho, že výstraha i rozhodnutí představenstva družstva byly stěžovatelce řádně doručeny a členství v družstvu stěžovatelky pak zaniklo marným uplynutím tříměsíční prekluzivní lhůty stanovené v §231 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), pro podání odvolání proti rozhodnutí představenstva. Nejvyšší soud v tomto řízení dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. 26 Cdo 4808/2015) a Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou (usnesení ze dne 31. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2320/16). Městský soud s ohledem na výše uvedené dospěl v nyní posuzované věci k závěru, že stěžovatelka byla z družstva platně vyloučena. Výstraha i rozhodnutí představenstva družstva jí byly řádně doručeny (náhradním způsobem), účinky doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva nastaly ke dni 10. 12. 2012. Stěžovatelka poté nepodala v zákonné lhůtě členské schůzi družstva odvolání proti rozhodnutí představenstva, tudíž jí právo na odvolání zaniklo.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 9. 5. 2018 č. j. 6 Cmo 138/2017-53 tak, že ve výroku I. rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.), výrok II. rozsudku městského soudu změnil tak, že návrh na určení, že je stěžovatelka členkou družstva, zamítl pro předčasnost (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vrchní soud uvedl, že o podaném odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí představenstva družstva nebylo dosud rozhodnuto shromážděním delegátů družstva. Za takové situace je návrh na určení členství stěžovatelky v družstvu předčasný, neboť shromáždění delegátů může odvolání stěžovatelky vyhovět a tím potvrdit existenci jejího členství v družstvu. Až v případě, že shromáždění delegátů stěžovatelce nevyhoví, může stěžovatelka podat soudu návrh na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů podle §231 odst. 5 obchodního zákoníku. Postup představenstva družstva, které nepředložilo odvolání stěžovatelky shromáždění delegátů družstva, je v rozporu se zákonem, neboť posouzení důvodnosti odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí představenstva družstva o jejím vyloučení z družstva, včetně posouzení včasnosti podaného odvolání, patří do působnosti shromáždění delegátů, nikoli představenstva družstva. Podle ustálené judikatury je totiž proces vyloučení z družstva dvouetapový, a dokud o podaném odvolání proti rozhodnutí představenstva nebude shromážděním delegátů rozhodnuto, není proces vyloučení z družstva dokončen. Družstvo by tudíž na žalobkyni mělo pohlížet jako na svoji členku, když otázka, zda lhůta pro podání odvolání uplynula marně, je mezi nimi sporná.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podal vedlejší účastník dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud nyní napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudky vrchního soudu a městského soudu ve druhých a třetích výrocích (výrok I.), zastavil řízení o žalobě na určení, že stěžovatelka je členkou družstva (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Nejvyšší soud uvedl, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 29 Odo 428/2004 a rozsudek ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. 27 Cdo 1139/2018) plyne, že účast člena v družstvu nekončí rozhodnutím představenstva o vyloučení člena, ale teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, případně marným uplynutím lhůty k podání odvolání. Proces vyloučení člena družstva je tedy ukončen (završen) marným uplynutím lhůty k podání odvolání. Na tom nemůže ničeho změnit ani to, že člen po uplynutí odvolací lhůty podal odvolání, které nebylo předloženo členské schůzi k rozhodnutí. Jiný výklad by vedl k absurdním důsledkům, kdy by odvoláním podaným i několik let po marném uplynutí zákonné lhůty k podání odvolání člen družstva docílil "znovuoživení" ukončeného procesu vyloučení a případně i zvrácení jeho výsledku. Takový výklad nepřípustně zasahuje do právní jistoty družstev i jejich členů. Ačkoli je vyloučení člena družstva procesem dvouetapovým, uskutečnění obou etap je závislé na aktivitě vylučovaného člena. Nevyužije-li člen včas právních prostředků, jež mu zákon na obranu proti vyloučení poskytuje, druhá etapa procesu vyloučení se neuskuteční. O odvolání, které bývalý člen družstva proti rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení podal až po uplynutí odvolací lhůty, členská schůze nerozhoduje. Vrchní soud se v této věci neřídil výše uvedenými judikaturními závěry, když shledal, že proces vyloučení stěžovatelky z družstva není dosud ukončen, aniž se zabýval tím, zda lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí představenstva byla zachována nebo marně uplynula. Nejvyšší soud přitom ve svém usnesení ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 31 Cdo 2740/2012 formuloval závěr, podle kterého, je-li rozhodnutím o věci samé ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již proto nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je, či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené. Výše uvedeným rozsudkem obvodního soudu ze dne 16. 12. 2014 č. j. 28 C 165/2014-205 v řízení o žalobě na vyklizení bytu, který byl potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 17 Co 112/2015-229, byl zcela vypořádán právní vztah založený na řešení předběžné otázky existence členství stěžovatelky v družstvu. Pravomocné rozhodnutí ve věci o vyklizení bytu brání tomu, aby probíhal následný spor o určení, že je stěžovatelka členkou družstva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. 27 Cdo 5729/2017). Jestliže soudy přes tuto skutečnost takový spor projednaly a rozhodly o něm, zatížily řízení zmatečnostní vadou uvedenou v §229 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Z toho důvodu Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí a řízení o žalobě na určení, že je stěžovatelka členkou družstva, zastavil.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nebyla z družstva vyloučena v souladu se zákonem. Dne 8. 8. 2012 byla družstvem stěžovatelce odeslána výstraha před vyloučením z družstva, avšak stěžovatelka se o existence výstrahy před vyloučením nedozvěděla, výstraha jí byla doručena fikcí. Poté byla stěžovatelka vyloučena z družstva rozhodnutím jeho představenstva a ani o tomto rozhodnutí se stěžovatelka nedozvěděla. Stěžovatelka se poprvé dozvěděla o jejím možném vyloučení až po zahájení řízení o vyklizení bytu, pročež poté zaslala vedlejšímu účastníkovi odvolání proti rozhodnutí jeho představenstva o vyloučení stěžovatelky. Stěžovatelka po celou dobu nevěděla, že byla z družstva vyloučena, neboť s ní družstvo jednalo jako s členem - stěžovatelce byly sdělovány nové předpisy záloh na další období - a stěžovatelka byla v dobré víře, že žádný dluh vůči družstvu neexistuje.
7. V řízení o žalobě na vyklizení bytu však obecné soudy shodně konstatovaly, že v rámci projednání této žaloby nelze přezkoumávat, zda bylo vyloučení stěžovatelky z družstva platné. Vedle toho ovšem v nyní posuzované věci Nejvyšší soud rozhodl, že pravomocné rozhodnutí ve věci o vyklizení bytu brání tomu, aby probíhal následný spor o určení, že je stěžovatelka členkou družstva. Stěžovatelce tak bylo upřeno přezkoumání otázky, zda je či není členkou družstva, v obou řízeních. Je přitom více než sporné, zda byla stěžovatelka z družstva vyloučena platně.
8. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k absurdní situaci, v níž stěžovatelce jednou Nejvyšší soud sdělil, že danou otázku řešit v tomto řízení nelze (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 206 sp. zn 26 Cdo 4808/2015 vydané v rámci řízení o žalobě na vyklizení) a podruhé stejný soud stěžovatelce sdělil, že stejnou otázku řešit nelze, protože již byla pravomocně vyřešena v předchozím řízení. Napadené rozhodnutí tak vytvořilo jakousi nekonečnou smyčku a stěžovatelka tak neměla vůbec možnost, jak se rozhodnutí o jejím vyloučení z družstva bránit.
9. Stěžovatelce byla definitivně odňata možnost se jakkoli domáhat závazného právního posouzení otázky, zda její členství v družstvu trvá či nikoli. V důsledku rozhodování obecných soudů bylo umožněno vyloučit člena družstva na základě podkladů, které nesplňují zákonem stanovené předpoklady. Napadené rozhodnutí také přineslo pro bytová družstva nástroj, kterým se mohou jednoduše zbavit nevyhovujících členů. Družstvu stačí, aby se takový člen nedozvěděl o svém vyloučení a aby prokázalo, že doručovalo fikcí, na základě čehož bude moci zahájit řízení o vyklizení bytu. Soudy pak budou muset rozhodnout stejně jako ve věci stěžovatelky, čímž dojde k vyloučení člena družstva, aniž by měl jakoukoli možnost se uvedenému jednání bránit. Napadené rozhodnutí odporuje principům právního státu a je projevem svévole a přepjatého formalismu. Obecným soudům muselo být zřejmé, že v žádném případě nemohly být naplněny podmínky pro platné vyloučení stěžovatelky z družstva, přesto rozhodly tak, že daly průchod bezpráví.
10. Je nezbytné, aby právní řád poskytoval možnosti, jak se nezákonnému vyloučení z družstva bránit, pokud se o něm člen dozví až později. Podle napadeného rozhodnutí však stačí družstvu prokázat, že členovi byla odeslána výstraha a následně rozhodnutí o vyloučení. Tímto rozhodnutím byli všichni členové bytových družstev postaveni do pozice, kdy nemají jedinou možnost obrany a byla jim odepřena možnost bránit svá práva před soudními orgány.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
12. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
14. Po přezkoumání napadených rozhodnutí i vyžádaných spisů městského soudu vedeného pod sp. zn. 73 Cm 78/2016 a obvodního soudu vedeného pod sp. zn. 28 C 165/2014 Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Argumentace stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti je postavena na tom, že došlo k absurdní situaci, kdy jí soudy sdělily, že v rámci projednání žaloby na vyklizení bytu nelze přezkoumávat platnost vyloučení z družstva, avšak poté v rámci dalšího (a nyní posuzovaného) řízení, v němž se posouzení této otázky domáhala, rozhodl Nejvyšší soud, že tato otázka již byla vyřešena soudy v předchozím řízení o žalobě na vyklizení bytu. Tato tvrzení stěžovatelky však nejsou pravdivá.
15. Z rozhodnutí vydaných v řízení vedeném o žalobě na vyklizení plyne, že stěžovatelka se o možnost přezkumu platnosti vyloučení z družstva připravila vlastním jednáním, když nepodala včasné odvolání proti rozhodnutí představenstva. Obvodním soudem pod sp. zn. 28 C 165/2014 plyne, že obvodní soud sice skutečně uvedl, že nemůže přezkoumávat, zda bylo vyloučení stěžovatelky z družstva platné, ale přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. 26 Cdo 3412/2009. Podle tohoto rozhodnutí (které odkazuje na další ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu) nepřezkoumávají soudy v rámci žaloby na vyklizení družstevního bytu platnost vyloučení, avšak mají povinnost zkoumat, zda vyloučený člen uplatnil právo podle §231 odst. 3 a 4 obchodního zákoníku (tedy právo podat odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva), přičemž tato povinnost zahrnuje i přezkum skutečnosti, zda bylo případné odvolání uplatněno členem družstva včas či nikoli (a pro tyto účely také posuzovat správnost doručení fikcí). Těmto požadavkům obvodní soud v řízení o žalobě na vyklizení družstevního bytu dostál a pečlivě zkoumal, zda bylo prokázáno doručení výstrahy před vyloučením a rozhodnutí o vyloučení stěžovatelce fikcí. Vzhledem k tomu, že podle závěrů obvodního soudu (přezkoumaných a potvrzených soudy odvolacím, Nejvyšším a Ústavním) byly dotčené písemnosti stěžovatelce doručeny fikcí, stěžovatelka podala poté odvolání proti rozhodnutí představenstva opožděně a její členství v družstvu zaniklo uplynutím odvolací lhůty. Tím byla existence členství stěžovatelky v družstvu pravomocně vyřešena a následně stěžovatelkou zahájené řízení o určení členství stěžovatelky v družstvu muselo být zastaveno, jak učinil Nejvyšší soud napadeným rozsudkem.
16. Vzhledem k právě uvedenému nemohl Ústavní soud přisvědčit ani námitkám stěžovatelky, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odepřel ochranu nejen jí, ale všem členům bytových družstev a otevřel cestu bezpráví. V tomto ohledu je třeba velmi zdůraznit, že stěžovatelka měla možnost brojit proti vyloučení řádným odvoláním proti rozhodnutí představenstva vedlejšího účastníka, avšak sama svým jednáním zapříčinila, že jí nebyla žádná písemnost družstvem osobně doručena a došlo k doručení fikcí. Není možné, aby stěžovatelka tvrdila, že Nejvyšší soud odpírá ochranu všem členům bytových družstev, když to v dotčené věci byla právě stěžovatelka, která sebe samu svým jednáním připravila o možnost podání opravného prostředku, který jí právní řád poskytuje.
17. Ústavní soud zhodnotil, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 Úmluvy, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
18. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu