ECLI:CZ:US:2021:2.US.270.21.1
sp. zn. II. ÚS 270/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Janem Chmelíkem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 103/27, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. 5 Tdo 872/2020-810, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2020 č. j. 4 To 371/2019-768 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 2. 2018 č. j. 3 T 17/2015-710, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásada výhrady zákona ve věci stanovení trestnosti jednání a trestu zaručená čl. 39 Listiny. Dále namítá porušení principů zakotvených v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem uznán vinným ze spáchání přečinu poškození věřitele ve spolupachatelství podle §24 odst. 1 písm. c) a §222 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že po předchozí dohodě spoluobviněnému M. Ch. potvrdil existenci dluhu ve výši 1 600 000 Kč vůči své osobě, který měl být založen smlouvou o půjčce a z titulu předstíraného dluhu došlo dne 10. 1. 2013 k převodu částky 1 600 000 Kč získané prodejem nemovitosti spoluobviněného M. Ch. Stěžovatel následně peněžní prostředky převedl na svůj nově založený bankovní účet, k němuž zřídil dispoziční oprávnění spoluobviněnému M. Ch. a ten celou částku odčerpal s využitím platební karty a dalších bankovních transakcí. Takto oba obvinění jednali s cílem umožnit spoluobviněnému M. Ch. zbavit jeho věřitele možnosti uspokojit své pohledávky z výtěžku prodeje majetku, a to nejméně pohledávku obchodní společnosti Credium, a. s., až do výše 477 865,96 Kč, kterou spoluobviněný M. Ch. nebyl schopen uhradit z jiného svého majetku. Za uvedené trestné jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třech měsíců, jehož výkon byl odložen. V průběhu zkušební doby mu byla uložena povinnost podle svých sil uhradit škodu, kterou svým jednáním způsobil poškozené společnosti Credium, a. s. V adhezním řízení byla dále oběma spoluobviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně společnosti Credium, a. s., na náhradě škody částku 477 865,96 Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek nalézacího soudu v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil, dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s podstatou jeho obhajoby, vznesené námitky opakovaně ignorovaly, a z toho důvodu dospěly k chybnému závěru o jeho vině. Obecné soudy dovodily skutkové závěry, které z provedených důkazů nevyplývají, a přičetly mu skutečnosti vztahující se pouze k M. Ch., kterého ke stěžovateli pojí pouze to, že jsou sousedé. Stěžovatel má za to, že obecné soudy k jeho věci nepřistupovaly dostatečně individualizovaně a zdůrazňuje, že přes relativně nízký trest má odsouzení značný dopad do jeho života. Stěžovatel dále spekuluje, že nevypořádání jeho námitek odvolacím soudem bylo dáno skutečností, že předseda senátu nalézacího soudu v mezidobí již na soudě nepůsobí, a řízení by tak v případě zrušení rozsudku nalézacího soudu muselo být vedeno celé znovu.
5. Stěžovatel uvádí, že skutek, který je mu kladen za vinu, se nestal, a stěžovatel neměl povědomí o finanční situaci spoluobviněného a o existenci věřitelů, k této skutečnosti nebyl v řízení proveden ani jeden důkaz. Nadto, stěžovatel zdůrazňuje, že potvrzování dluhu není trestné; u popisu skutku není zmínka o tom, že by závazek měl být předstíraný nebo neexistující. Stěžovatel M. Ch. nejprve postupně půjčil určitý objem peněz, následně se neshodli na jeho přesné výši a dohodli se na kompromisní částce 1,6 milionů korun. Následně Ch. požádal stěžovatele o další půjčku, a aby předešli předchozím nesrovnalostem, založil stěžovatel za tímto účelem M. Ch. speciální účet. Stěžovatel se dále vymezuje proti výši škody a namítá, že škoda způsobená trestným činem není to samé jako výše dluhu. Soudy neprokázaly, že by částka, kterou M. Ch. uhradil stěžovateli, mohla být použita na úhradu dluhu vůči věřiteli.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci podústavního práva a k uloženému trestu. Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srv. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996).
9. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká postupu obecných soudů při zjišťování a dokazování skutkového stavu. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání a které obecné soudy vypořádaly. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby přehodnocoval jednotlivá skutková zjištění obecných soudů či posuzoval věrohodnost provedených důkazů. Nalézací soud provedl dokazování v rozsahu, který považoval za nezbytný pro své rozhodnutí. Obecné soudy své skutkové a právní závěry odůvodnily, přičemž Ústavní soud je neshledává neudržitelnými. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovaly jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (např. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015). Zjevně neopodstatněnou je i stěžovatelova námitka týkající se výše náhrady škody. Jak konstatoval již Nejvyšší soud, obecné soudy nižších instancí řádně vysvětlily určení částky, která nepochybně představuje v trestním řízení škodu způsobenou protiprávním jednáním obou spoluobviněných; možnost uspokojení pohledávky věřitele z prodeje nemovitosti M. Ch. byla zmařena předstíráním závazku mezi spoluobviněnými právě ve výši odpovídající celkovému výtěžku z prodeje.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele dotčenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu