ECLI:CZ:US:2021:2.US.2857.21.1
sp. zn. II. ÚS 2857/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Karolíny Böhmové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2021 č. j. 30 Co 244/2021-369 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. března 2021 č. j. 15 C 337/2017-324, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a Jakuba Böhma jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále též "okresní soud") ze dne 4. července 2019 č. j. 15 C 337/2017-145 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, která se domáhala, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost platit jí na výživu nerozvedené manželky částku 25 00 Kč měsíčně, resp. částku 45 000 Kč měsíčně do právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství. Procesně úspěšnému vedlejšímu účastníku přiznal náhradu nákladů řízení, přičemž při stanovení odměny za právní zastupování vycházel z tarifní hodnoty peněžitého plnění podle §8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "krajský soud") ze dne 1. října 2019 č. j. 30 Co 292/2019-194 byl výše uvedený rozsudek okresního soudu změněn tak, že byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost platit na výživu stěžovatelky částku 15 000 Kč měsíčně a nebyla mu přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.
3. Ústavní stížnost proti oběma shora zmíněným rozhodnutím byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná (usnesení Ústavního soudu I. ÚS 3876/19 ze dne 21. ledna 2020).
4. Napadeným usnesením zamítl okresní soud návrh vedlejšího účastníka na obnovu řízení a uložil mu zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 6 534 Kč. Při stanovení odměny advokáta vycházel okresní soud z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť podle něj nebylo předmětem sporu "merito věci původního řízení", ale pouze povolení obnovy řízení či její zamítnutí. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 27 Cdo 5307/2017.
5. Napadeným usnesením krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 534 Kč. Krajský soud souhlasil s okresním soudem ohledně způsobu stanovení tarifní hodnoty a uvedl, že při posuzování oprávněnosti žaloby o obnovu řízení je irelevantní, jakým způsobem byl vyjádřen předmět původního sporu, neboť předmět řízení o obnovu je zcela odlišný od předmětu řízení o meritu věci.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 95 Ústavy.
7. Stěžovatelka napadá obě v záhlaví uvedená rozhodnutí ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a právo na spravedlivé rozhodnutí o nákladech řízení, a to tím, že soudy se v její věci neřídily při určení tarifní hodnoty věci právní normou určující jednoznačný výpočet tarifní hodnoty.
8. Stěžovatelka cituje nález Ústavního soudu ze dne 11. června 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 a uvádí, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces; tím, že obecný soud náhradu nákladů ve výši stanovené v příslušné právní normě stěžovatelce nepřiznal, odepřel jí tím právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále upozorňuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12, podle kterého může nabýt otázka náhrady nákladů řízení ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž byl obsažen prvek svévole, nebo v důsledku závažného pochybení čí zjevného omylu soudu.
9. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník požadoval obnovu řízení ve věci, jejímž předmětem bylo peněžité plnění (výživa nerozvedené manželky a dluh na tomto výživném), soudy měly proto při stanovení výše nákladů řízení vycházet z §8 odst. 2 advokátního tarifu, který dopadá na situaci, kdy je předmětem právní služby opětující se plnění. V takovém případě se stanoví tarifní hodnota součtem hodnot těchto plnění; jde-li o plnění na dobu delší než pět let nebo na dobu neurčitou, stanoví se pětinásobkem hodnoty ročního plnění. Soudy obou stupňů však podle stěžovatelky nesprávně aplikovaly §9 odst. 1 advokátního tarifu, který dopadá na situace, kdy nelze hodnotu věci ani práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. V takovém případě se považuje za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.
10. Stěžovatelka uvádí, že základní úvaha, podle které se má určovat výše tarifní hodnoty, je otázka, zda je věc ocenitelná penězi. Na podporu svých tvrzení odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 1332/07. Ústavní soud v něm uvedl, že je-li předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem, jedná se o plnění penězi ocenitelné a nelze proto aplikovat §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Podobně podle stěžovatelky argumentoval Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 219/2018, podle nějž je možné aplikovat §9 odst. 1 advokátního tarifu pouze v případě, že plnění není ocenitelné penězi nebo je ocenění spojeno s vyššími nároky.
11. Stěžovatelka se domnívá, že mimořádný opravný prostředek se váže k meritu věci předešlého řízení a že řízení o obnově řízení je pokračováním předešlého řízení, kdy bylo možné tarifní hodnotu jednoznačně určit. Nebylo by podle ní logické, aby bylo v nalézacím řízení rozhodováno o nákladech řízení na základě specifického ustanovení zabývajícího se velice jednoduchým výpočtem tarifní hodnoty a v případě navazujícího řízení o obnově bylo vycházeno z úvahy, že nelze tarifní hodnotu určit. Stěžovatelka uvádí, že při správné aplikaci §8 odst. 2 advokátního tarifu by náhrada nákladů řízení představovala částku 88 572 Kč včetně DPH.
12. Stěžovatelka vytýká okresnímu i krajskému soudu, že se nevypořádaly s její argumentací o nutnosti aplikovat §8 odst. 2, a porušily tak její právo na spravedlivý proces. Odvolává se na nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2005 I. ÚS 403/03, podle kterého se soudy musejí argumentačně vypořádat s názory právní vědy nebo judikatury, argumentuje-li jimi účastník řízení, a to případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc za relevantní.
13. Na podporu svých tvrzení odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 19. prosince 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 a tvrdí, že zbytková klauzule §9 odst. 1 advokátního tarifu se má použít jen výjimečně. Čím větší je disproporce mezi odměnou určenou podle §8 advokátního tarifu, ve srovnání s odměnou dle §9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu.
14. Dále cituje nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2019 sp. zn. I. ÚS 2448/18, podle jehož závěru je porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy při určení výše jednoho z úkonů právní služby vyjdou bez dalšího z fixní tarifní hodnoty stanovené v §9 odst. 1 advokátního tarifu, i když se v řízení účastníci shodli, že pro účely stanovení výše nákladů řízení souhlasí s cenou nemovitosti zjištěnou znaleckým posudkem, který byl proveden jako důkaz.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem soudů při výpočtu odměny za zastupování advokátem podle §9 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelka tvrdí, že odměna za zastupování měla být stanovena podle §8 odst. 2 advokátního tarifu.
17. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
18. Ústavní soud konstatuje, že pokud jde o posouzení podmínek pro přiznání odměny a náhrady nebo jejich konkrétní výši, není jeho úkolem interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy, jenž přísluší pouze obecným soudům. Spor o výši odměny za zastupování zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12, který cituje i stěžovatelka). Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Také z okolnosti, že zákonodárce nepovažoval rozhodnutí o nákladech řízení za rozhodnutí, která je potřeba podřídit přezkumu dovolacího soudu, je nutno dovodit, že Ústavní soud je oprávněn ke svému zásahu jen ve velmi závažných případech.
19. V projednávaném případě Ústavní soud v postupu soudů při rozhodování o výši odměny za zastupování neshledal nic, co by odporovalo výše uvedeným východiskům.
20. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumenty, které již uplatnila v řízení před okresním i krajským soudem a s nimiž se oba soudy vypořádaly způsobem, který nevykazuje znaky interpretační svévole. Odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud považuje za dostatečná a srozumitelná. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že při stanovení odměny advokáta je nutno vycházet z tarifní hodnoty 10 000 Kč podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť předmětem sporu není merito věci původního řízení, ale toliko povolení obnovy či její zamítnutí. Krajský soud ve svém odůvodnění uvedl, že okresní soud vyšel správně ze stanovené tarifní hodnoty, neboť při posuzování oprávněnosti žaloby o obnovu řízení je irelevantní, jakým způsobem byl vyjádřen předmět původního sporu; významné je, zda jsou naplněny procesní předpoklady pro povolení obnovy, či nikoliv. Ústavní soud má za to, že se soudy vypořádaly s argumentací stěžovatelky podle požadavku nálezu sp. zn. I. ÚS 403/03, na který stěžovatelka odkazuje.
21. Stěžovatelka na podporu svých tvrzení argumentuje rozhodnutími Ústavního soudu, z nichž většina se ovšem zabývala otázkou, zda byly předmětem nalézacích řízení věci nebo práva ocenitelná penězi (nález sp. zn. II. ÚS 2811/08, nález sp. zn. IV. ÚS 1332/07, nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15, nález sp. zn. I. ÚS 2448/18). V projednávaném případě však nebylo pochyb o tom, že předmětem původního, pravomocně skončeného řízení bylo opětující se plnění vyjádřené penězi (výživa nerozvedené manželky a dluh na výživném). Oba soudy se při rozhodování o odměně za zastupování zabývaly otázkou, zda předmět řízení o obnově je totožný s předmětem původního řízení.
22. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva. Právnímu závěru obou soudů, podle něhož odměnu za zastoupení je nutné v případě zastupování stěžovatelky v řízení o povolení obnovy stanovit podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu