ECLI:CZ:US:2021:2.US.2895.21.1
sp. zn. II. ÚS 2895/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve Vazební věznici Hradec Králové, právně zastoupeného JUDr. Františkem Rytinou, advokátem, se sídlem Mostní 73, Kolín, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. července 2021, č. j. 3 T 134/2016-540 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2021, č. j. 11 To 234/2021-555, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 12. 2016, č. j. 3 T 134/2016-297 shledán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 2 let, přičemž zkušební doba byla následně usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 27. 6. 2019, č. j. 3 T 134/2016-397, prodloužena o další 2 roky. Okresní soud v Kolíně napadeným usnesením rozhodoval o tom, zda se stěžovatel osvědčil ve zkušební době stanovené pro odklad výkonu trestu odnětí svobody, přičemž shledal, že se stěžovatel neosvědčil a trest odnětí svobody vykoná. Okresní soud zdůraznil zejména skutečnosti, že stěžovatel neuhradil dlužné výživné, vytrvale odmítá plnit svou zákonnou vyživovací povinnost tak, jak mu ji obecné soudy stanovily, nebyl si po celou dobu trestního řízení schopen najít zaměstnání, ze kterého by měl stabilní příjem a odmítá se nechat evidovat na Úřadu práce. Současně se ve zkušební době dopustil dvou přečinů, pro které byl pravomocně odsouzen, konkrétně se jednalo o přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 2 trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b) a d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost (v ústavní stížnosti označena jako odvolání). Krajský soud v Praze jako soud stížnostní usnesením ze dne 12. 8. 2021, č. j. 11 To 234/2021-555, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stížnost zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil obdobně jako okresní soud a neshledal v řízení ani v závěrech okresního soudu žádné pochybení.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů a namítá, že byla napadenými rozhodnutími zasažena jeho ústavně zaručená práva na osobní svobodu a spravedlivý proces.
5. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel vyčerpal ostatní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy při rozhodování o přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný pochybily, když nevzaly v potaz skutečnost, že výživné na svého nezletilého syna platí přímo jemu, nikoliv k rukám jeho matky, přičemž matka je s tímto postupem srozuměna. Nedopouštěl se tedy dle svého tvrzení ničeho, co by zákon zakazoval, a proto má za to, že byla rozhodnutími obecných soudů porušena jeho ústavně zaručená práva.
8. Protože námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
9. Ustanovení §55 odst. 2 trestního zákoníku vyjadřuje subsidiární povahu trestu odnětí svobody, protože u typově nejméně závažných trestných činů zpřísňuje podmínky pro možnost uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který by měl být v těchto případech spíše trestem mimořádným. Jde zároveň o projev pomocné úlohy trestní represe (§12 odst. 2, §38 odst. 2 trestního zákoníku), protože tam, kde postačí uložení sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Ve větě druhé výslovně stanoví, že za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 odst. 2 trestního zákoníku lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit jiným trestem.
10. Z napadených rozhodnutí se podává, že byla stěžovateli v trestním řízení jednou prodloužena zkušební doba, na kterou byl výkon trestu odnětí svobody odložen. Je tedy zřejmé, že obecné soudy respektovaly výše zmíněné ustanovení §55 odst. 2 trestního zákoníku a daly stěžovateli prostor pro nápravu mimo výkon trestu odnětí svobody. Dále je nesporné, že se stěžovatel ve zkušební době dopustil dvou dalších přečinů, za které byl pravomocně odsouzen. Současně stěžovatel nadále neplnil svou vyživovací povinnost způsobem, který mu byl soudem určen, a to i přesto, že věděl, jaké následky neplnění vyživovací povinnosti nese. S ohledem na tyto okolnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí obecných soudů vybočovala z ústavních mantinelů, a proto mu nepřísluší do nich jakkoliv zasahovat.
11. Při celkovém posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena. Právní argumentace soudů není nepřijatelná či excesivní, a proto Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry na úrovni podústavního práva přezkoumávat.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu