ECLI:CZ:US:2021:2.US.2940.20.1
sp. zn. II. ÚS 2940/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., právně zastoupeného JUDr. Karlem Vítkem, advokátem se sídlem Dobrovského 25, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 7 T 91/2020-178 ze dne 2. 9. 2020 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 68 To 233/2020-195 ze dne 29. 9. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jeho ústavně zaručených práv, a to především práva na přístup k soudu a práva na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů a práva na obhajobu podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 ve spojení s čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl vzat do vazby dne 28. 3. 2020 usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 Nt506/2020-6 podle §68 odst. 1 trestního řádu, a to z důvodu §67 písm. a), c), trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 1 To 180/2020-26 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení. Stěžovatel podal dne 28. 5. 2020 žádost o propuštění z vazby, které okresní státní zástupkyně nevyhověla a předložila žádost o propuštění z vazby ve smyslu §73b odst. 2 trestního řádu Okresnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí. Okresní soud usnesením č. j. 0 Nt1502/2020-19 rozhodl tak, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť důvody vazby dle §67 a), c), trestního řádu trvají i nadále a dle §71a trestního řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu se zamítá a dle §73 trestního řádu se písemný slib nepřijímá. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, na jejímž základě Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl usnesením č. j. 1 To366/2020-32 tak, že usnesení soudu prvního stupně zrušil a nově rozhodl tak, že žádost stěžovatele se zamítá a písemný slib se nepřijímá. Okresní soud v Olomouci následně v hlavním líčení rozhodl usnesením č. j. 7 T 91/2020-159 tak, že podle §72 odst. 3 trestního řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě, když důvody vazby podle §67 písm. a), c) trestního řádu i nadále trvají. Stěžovatel podal dne 27. 8. 2020 žádost o propuštění z vazby, když argumentoval, že důvody vazby podle §67 písm. a), c) trestního řádu nejsou dány. Okresní soud v Olomouci rozhodl usnesením č. j. 7 T 91/2020-178 ze dne 2. 9. 2020 tak, že podle §71a trestního řádu se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá, když důvody vazby nadále trvají a dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu se písemný slib nepřijímá. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením č. j. 68 To 233/2020-195 ze dne 29. 9. 2020 zamítl.
3. Z ústavní stížnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci vyplývá, že na stěžovatele byla u Okresního soudu v Olomouci podána dne 25. 6. 2020 státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Olomouci obžaloba pro zločin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, a pro přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku. Ve věci bylo nařízeno hlavní líčení na 21. 7. 2020, ve kterém bylo mimo jiné rozhodnuto ve smyslu §72 odst. 3 trestního řádu o ponechání obžalovaného i nadále ve vazbě, když důvody vazby dle §67 písm. a), c) trestního řádu ještě trvají.
4. Základní důvody porušení ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že soudy nedostatečně odůvodnily, v čem spatřují důvody pro shledání obavy, že by uprchl nebo se skrýval. Soudy obou stupňů své závěry, učiněné v předchozích vazebních rozhodnutích, v podstatě přebírají, aniž by se řádně vypořádaly s tvrzeními a důkazy předkládanými stěžovatelem. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že soudy nerespektují konstantní judikaturu Ústavního soudu, která za pojem "vysoký trest" považuje trest odnětí svobody v trvání nejméně osmi let. Stěžovatel se domnívá, že jeho právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, bylo porušeno, když trval na své účasti u zasedání, v rámci kterého se jednalo o jeho žádosti o propuštění z vazby. V žádosti o propuštění z vazby se tohoto práva, tedy práva na osobní účast a slyšení ve věci, nevzdal, ani neuvedl, že souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení veřejného zasedání. Ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně pak stěžovatel výslovně uvedl, že na své účasti trvá, a trvá na tom, aby byl slyšen, neboť má mnoho skutečností, které by chtěl v této souvislosti soudu sdělit a doplnit. Soud však tuto žádost nereflektoval, a to ani soud odvolací, když dne 29. 9. 2020 rozhodl v neveřejném zasedání.
5. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení, jejichž vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Institutem vazby, jakož i konkrétně útěkovým vazebním důvodem, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. V ní setrvale připomíná, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě znalosti všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do rozhodnutí obecných soudů je oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [srov. například nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. III. ÚS 1926/10 ze dne 24. 8. 2010 (N 169/58 SbNU 469) či obdobně nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014 (N 170/74 SbNU 469)].
9. Ústavní soud tedy při posuzování důvodnosti vazby a jejího ukládání zastává spíše zdrženlivý postoj. Rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby je totiž sice bezpochyby rozhodnutím, které je způsobilé zasahovat do jeho základních práv a svobod, avšak vzhledem k dočasnosti tohoto institutu a povinnosti periodického přezkumu trvání vazebních důvodů je zásah Ústavního soudu přípustný pouze v případě zjevně vybočujícího zásahu. V posuzovaném případě nicméně Ústavní soud nemá pochyb o tom, že se ústavní stížností napadená rozhodnutí opírají o zákonné důvody.
10. Soud prvního stupně a následně i soud stížnostní dospěly k závěru, že u stěžovatele jsou dány důvody vazby podle §67 písm. a), c) trestního řádu. Je stíhán pro podezření ze spáchání zločinu krádeže dle §205 odst. 1, 4 tr. zákoníku a dalších trestných činů, v případě uznání viny mu hrozí trest odnětí svobody 2 léta až 8 let. Soud sice poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 566/2003, týkající se důvodů vazby dle §67 písm. a) trestního řádu, dle kterého je tento důvod dán, jestliže obviněnému hrozí uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výši nejméně osmi let, nicméně toto dle soudu nebyl jediný důvod útěkové vazby. Podle názoru soudu je totiž dáno nebezpečí, že by stěžovatel mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se vysokému trestu, případně trestnímu stíhání, vyhnul, což ale odůvodnil i tím, že se jedná o obžalovaného, který byl v minulosti odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, v nedávné minulosti byl ve vazbě, z níž byl propuštěn a k jednání soudu se nedostavil, a byl nepravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v červenci 2020 (sp. zn. 7 T 144/2019). Stěžovatel nemá stálé bydliště, pobyt u příbuzné jeho družky v K., kde měl bydlet i v minulosti, je nevěrohodným místem pobytu, protože v době koronaviru odešel i z azylového domu a bydlel na nádraží, vrátil se k užívání drog, alkoholu a ani propuštění z vazby v jiné trestní věci jej nevedlo k tomu, aby se k soudu dostavil. Jeho družka je trestně stíhána za to, že stěžovateli do věznice zaslala ve fixe pervitin. Z těchto skutečností je podle soudu zřejmé, že stěžovatel není vázán k místu pobytu vazbou, která by jej donutila zůstat na jednom místě, přebírat si poštu, spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení. Je osobou, která zneužívá návykové látky, je psychicky labilní a nelze u něj předpokládat, že splní to, co soudu slíbil.
11. Pokud jde o vazební důvod uvedený v §67 písm. c) trestního řádu, zde je soud přesvědčen, že v případě propuštění na svobodu bude stěžovatel v páchání trestné činnosti pokračovat, protože dosud si nevydělával jiným způsobem. Soud nemá důvod věřit stěžovateli, že bude pracovat, když dosud tak nečinil, i když věděl, že je proti němu vedeno trestní řízení. Podpora rodiny nestačila k tomu, aby byly uspokojeny všechny jeho potřeby. Jeho život je nákladný v tom směru, že je uživatelem drog. Proto soud shledává i reálné nebezpečí, že v případě propuštění na svobodu by pokračoval v páchání projednávané trestné činnosti pro bezpracný zisk. Jsou zde tedy dány důvody vazby podle §67 písm. c) trestního řádu. Z těchto důvodů má soud za to, že písemný slib není institut, který by mohl vazbu nahradit.
12. Krajský soud se v napadeném usnesení ztotožnil se závěrem okresního soudu, že důvody vazby uvedené v §67 písm. a), c) trestního řádu ještě trvají a že se v mezidobí od posledního rozhodování o vazbě stěžovatele nijak nezměnily okolnosti, na základě kterých by bylo možno učinit jiný závěr.
13. Ústavní soud konstatuje, že vazební důvody jsou náležitě odůvodněny v souladu s požadavky trestního řádu. K námitce stěžovatele, že soud prvního stupně rozhodoval o jeho žádosti o propuštění z vazby v neveřejném zasedání, Ústavní soud uvádí, že dne 21. 7. 2020 proběhlo ve věci hlavní líčení, které bylo odročeno na neurčito z důvodu vyčkání nabytí právní moci rozhodnutí o vině stěžovatele v jiné trestní věci. U hlavního líčení soud rozhodl dne §72 odstavce 3 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě, toto rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne, přičemž důvody vazby dle §67 písmeno a), c) trestního podle soudu i nadále trvaly. Dne 27. 8. 2020 byla soudu zaslána žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Podle konstatování soudu stěžovatel v této žádosti o konání vazebního zasedání nepožádal. Za této situace Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele o porušení jeho práva na osobní účast a slyšení ve věci rozhodování o vazbě, neboť je zřejmé, že v této věci byl slyšen v rámci hlavního líčení, které se konalo před pouhým měsícem a vzhledem k tomu, že v žádosti o propuštění z vazby stěžovatel neuváděl žádné nové skutečnosti, které by měl soud hodnotit, lze jeho postup považovat za ústavně souladný.
14. Závěrem Ústavní soud podotýká, že v průběhu řízení byl stěžovatel na základě rozhodnutí soudu z vazby propuštěn.
15. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu