ECLI:CZ:US:2021:2.US.2983.21.1
sp. zn. II. ÚS 2983/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou, se sídlem Brněnská 300/31, Hradec Králové, proti rozsudkům Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 28. prosince 2020 č. j. 0 P 243/2014-434, a Krajského soudu v Hradci Králové čj. 19 Co 131/2021-699, ze dne 5. srpna 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel je otcem nezletilých dětí, který usiluje o svěření dětí do střídavé péče. V této souvislosti podal k Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v rámci něhož navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozsudků. Stěžovatel má za to, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy dle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatel (otec) domáhal nastolení střídavé péče o obě děti po týdnech. Konkrétně Okresní soud v Hradci Králové zjistil, že otec problém spatřuje v tom, že matka razí výchovu "štěstí a bezstarostnosti", zatímco otec "samostatnost a odpovědnost", což je jedním z důvodů, proč usiluje o střídavou péči. Otci též vadí, že se nemůže podílet na výběru kroužků nezletilých a že matka neumožňuje nezletilým pobyt ve školním a předškolním zařízení i v odpoledních hodinách, aby byli v kontaktu se svými vrstevníky a upevňovali si sociální vazby. Z edukačního setkání rodičů u opatrovníka dne 17. 6. 2020 vyplynulo, že mezi rodiči dochází k problémům v komunikaci, přičemž každý z nich vidí problém na straně toho druhého. K většímu zapojení otce do zájmových aktivit dětí dle matky není zejména vůle ze strany dětí, kdy jsou údajně zklamané chováním otce. Dle sdělení nezletilé ji měl otec například ponížit v bazénu při kroužku plavání a nezletilá nyní odmítá na kroužek docházet. Mezi otcem a nezletilou pak došlo i k dalším konfliktům. Ze záznamu opatrovníka o edukačním setkání, zpráv Policie ČR a zpráv o pověsti rodičů bylo dále zjištěno, že proti otci byla vedena přestupková řízení. Zaprvé v souvislosti s tím, že v minulosti bránil svým vozidlem vyjet matce autem s nezletilými dětmi, aby je mohla odvézt do školy, dále matce vyhrožoval a označoval vulgárními jmény v online korespondenci, přičemž pro tato jednání byl shledán vinným a byla mu uložena pokuta ve výši 1 000 Kč. Dále měl v minulosti napadnout svoji současnou přítelkyni pěstí za přítomnosti nezletilého dítěte, přičemž věc byla odložena pro zpětvzetí souhlasu se zahájením přestupkového řízení. Ze znaleckého posudku zpracovaného v opatrovnickém řízení vedeném ohledně nezletilého syna stěžovatelovi nové přítelkyně rovněž vyplynulo, že stěžovatel je ve výchovném vedení pevnější a důslednější, než oba rodiče, kteří vyznávají liberální výchovné postoje. Prvostupňový soud dále zjišťoval postoj nezletilé, přičemž přihlédl k přání nezletilé dcery být spíše u matky. V záhlaví specifikovaným rozhodnutím okresního soudu tak byl zamítnut návrh otce na změnu výchovného prostředí a péče. Krajský soud následně tyto závěry potvrdil.
3. Stěžovatel napadl obě rozhodnutí ústavní stížností. Dosud byly obě nezletilé děti svěřeny do péče matky. Stěžovatel se však domnívá, že došlo k podstatné změně okolností odůvodňující změnu poměrů nezletilých dětí podle §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Matka dětem bez vážných důvodů a bez konzultace s otcem změnila základní a mateřskou školu, nevede děti tak důsledným způsobem k zodpovědnosti a výuce, jako by činil otec. Pokud by tyto rozdílnosti v pojetí výchovy byly stěžovateli zřejmé dříve, nikdy by nesouhlasil se svěřením dětí do výhradní péče matky, daným předchozím rozhodnutím soudu o úpravě poměrů nezletilých dětí (rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 8. 2018 č. j. 99 Nc 394/2017-71). Rovněž matka nezletilých nesplnila svůj slib a nepřestěhovala se do místa bydliště stěžovatele. Celkově matka rozhoduje o dětech zcela samostatně, bez přihlédnutí k přáním otce. Stěžovateli se nadto narodila v průběhu řízení další dcera, polorodá sestra nezletilých a dle stěžovatele je podstatné, aby si k ní děti vybudovaly vztah. Svou sestru mají nezletilé děti zatím velmi rády.
II. Hodnocení Ústavního soudu
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti. Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem včas, byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany práva a ústavní stížnost byla sepsána advokátem. Stížnost je bezvadná a jsou splněny všechny procesní předpoklady vyplývající ze zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že byť ústavní stížnost splňuje všechny formální požadavky, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám rozhodnutí nebo řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Jinými slovy, Ústavní soud může odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, jestliže postrádá ústavněprávní dimenzi. Stěžovatel přitom ústavně právní argumentaci ve své stížnosti nepředestřel. Ústavní soud nenahrazuje další stupeň obecných soudů a stěžovatel se toliko domáhá přezkumu správnosti napadených rozhodnutí. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
7. Samotná úprava styku rodičů s dítětem je pak výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaká úprava styku rodičů s nezletilým je pro dítě nejvhodnější a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
8. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí v projednávaném případě nedošlo.
9. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
10. Jakkoliv stěžovatel argumentuje judikaturou v případech, jež hodnotí jako skutkově obdobné, je na místě připomenout, že obecné soudy hodnotí každý případ svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů optikou nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud dospěl po seznámení se s podklady k závěru, že do posouzení věci obecnými soudy není na místě zasahovat. Soudy se rozsáhle a korektním způsobem zabývaly poměry obou z rodičů k nezletilým (i jeho vztahem k nim) a výslovně v napadených rozhodnutích zohlednily i přání a nejlepší zájem dětí. V tomto ohledu neshledal Ústavní soud žádné nedostatky odůvodnění rozhodnutí prvostupňového, ani odvolacího soudu. Ten nadto přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěrům učiněným v konkrétním případě stěžovatele.
11. Rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem upravují péči o nezletilé v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (tj. zejména v tomto případě věk dětí, rozumová vyspělost či nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilé není vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilých, pak může péči o ně v budoucnu upravit i jinak.
12. Ústavní soud závěrem shrnuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí jakkoliv odporovala nejlepšímu zájmu nezletilých. Rovněž nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu