ECLI:CZ:US:2021:2.US.2995.21.1
sp. zn. II. ÚS 2995/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Michala Heldenburga, a Mgr. Olgy Heldenburg, Ph.D., zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti výrokům II., III. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2021, č. j. 22 Co 107/2021-657, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení výroků II., III. a V. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovateli napadené výroky výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze jsou výroky o nákladech řízení, přičemž stěžovatelé brojí zejména proti výroku II. (další výroky na něj navazují). Stěžovatelé shledávají neústavnost napadených výroků v tom, že Městský soud v Praze aplikoval pro výpočet nákladů řízení §142 odst. 2 občanského soudního řádu, nikoliv §142 odst. 3 občanského soudního řádu, což by bylo podle tvrzení stěžovatelů přiléhavější. Svůj postup Městský soud v Praze odůvodnil tím, že žaloba byla částečně zamítnuta proto, že nebyla důvodná v základu věci, a proto nebylo namístě postupovat podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu. V důsledku aplikace zásady úspěchu ve věci tak byla stěžovatelům přiznána pouze částečná náhrada nákladů řízení. Dále stěžovatelé nesouhlasí s tím, že jim Městský soud v Praze nepřiznal náhradu nákladů za dva úkony právní služby, konkrétně za vyjádření ve věci a žádost o nařízení jednání.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 613/18, dostupné z http://nalus.usoud.cz).
5. Na druhou stranu však Ústavní soud ve své rozhodovací praxi formuloval i výjimky ze shora uvedeného pravidla. Jde zejména o situace, kdy obecný soud při rozhodování o nákladech řízení zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Tak např. v nálezu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177), Ústavní soud zdůraznil, že pochybení při rozhodování o nákladech řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pakliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. V rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1236/07 (N 165/47 SbNU 179), je pak vyjádřeno, že hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení, je zásada úspěchu ve věci. Tuto zásadu aplikoval Městský soud v Praze i v napadeném rozhodnutí, respektive v napadených výrocích.
6. Po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené výroky o nákladech řízení nevybočují z ústavního rámce. Městský soud v Praze ve svém (velmi srozumitelně a přehledně odůvodněném) rozhodnutí vysvětluje, proč v této části nároku stěžovatelů aplikoval §142 odst. 2 občanského soudního řádu, tj. zásadu úspěchu ve věci. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelé de facto brojí proti původnímu zamítavému výroku v předchozím řízení, kterým jim nebyla přiznána plná požadovaná náhrada za regulaci nájemného (označováno jako byt č. 3) a opakují svou předchozí argumentaci. Pokud stěžovatelé chtějí napadat meritorní výroky vydané v předchozím řízení, mohou tak učinit řádnou cestou, nikoliv však skrze napadání výroku o nákladech řízení. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že meritorní rozhodnutí v daném řízení (konkrétně II. výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, č. j. 26 Cdo 284/2017-433, ve spojení s rozsudkem tohoto soudu ze dne 18. července 2018, č. j. 26 Cdo 284/2017-449) již byla přezkoumána Ústavním soudem, přičemž Ústavní soud v usnesení ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 3301/18, odmítl ústavní stížnost stěžovatelů jako zjevně neopodstatněnou a shodné argumenty, které stěžovatelé uvádějí nyní, neshledal relevantními. Argument stěžovatelů, že uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci napadli u Evropského soudu pro lidská práva, který však ještě ve věci nerozhodl, v tuto chvíli není opodstatněný.
7. K námitce stěžovatelů týkající se nepřiznání náhrady nákladů řízení za některé úkony právní služby Ústavní soud uvádí, že jeho rolí jistě není přezkoumávat, zda má být stěžovatelům přiznána náhrada nákladů vynaložených za dílčí úkony právní služby, a to zejména v případě, kdy obecné soudy přesvědčivě odůvodní, proč náhradu nepřiznaly, což v daném případě Městský soud v Praze učinil.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu