ECLI:CZ:US:2021:2.US.3075.20.1
sp. zn. II. ÚS 3075/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti 1) stěžovatele P. M. a 2) stěžovatelky Z. S., obou právně zastoupených Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem se sídlem Malé náměstí 73, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2020 č. j. 7 Tdo 740/2020-3220, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 9 To 66/2019 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2019 sp. zn. 46 T 2/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť májí za to, že jsou v rozporu s jejich ústavně garantovanými právy podle čl. 36 odst. 1, "čl. 38 odst. 3" (sic!) a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Jelikož je obsah napadených rozhodnutí i průběh řízení účastníkům podrobně znám, není dle Ústavního soudu nezbytné znovu jej podrobně rekapitulovat. Pro účely posouzení ústavní stížnosti postačuje shrnout, že z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že v trestním řízení vystupoval v roli poškozeného v současnosti již zesnulý J. K. - muž vyššího věku, bez rodiny a dle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie s výraznými rysy sociální naivity, submisivity a snadné manipulovatelnosti. Poškozený vlastnil dům v pražské městské čtvrti X, o nějž se již nezvládal starat. Domluvil se proto se svým (v současnosti již rovněž zesnulým) přítelem I. M., že poškozený na něj darovací smlouvou převede vlastnictví k id. 1/2 nemovitosti výměnou za opravu nemovitosti. Časem se ale zjistilo, že majetek I. M. má být postižen exekucí. Z těchto okolností seznámil I. M. poškozeného s prvním stěžovatelem (dále jen "stěžovatel"), jenž ze živil jako realitní makléř a měl pomoct při řešení problému s exekucemi. Místo toho stěžovatel společně s druhou stěžovatelkou (dále jen "stěžovatelka"), která byla v té době jeho životní i pracovní partnerkou, této situace zneužili k podvodnému nabytí vlastnictví k předmětné nemovitosti poškozeného. Zvlášť závažného zločinu podvodu se stěžovatelé dopustili - zjednodušeně řečeno - tím, že u poškozeného nejprve vyvolali pocit důvěry, následně u něj vyvolali pocit strachu, že by v důsledku exekuce na majetek I. M. mohl přijít o dům a střechu nad hlavou i on, a následně jej vmanipulovali do uzavření kupní smlouvy s tím, že se má jednat toliko o dočasný a především fiktivní převod vlastnického práva k nemovitosti na stěžovatelku za účelem odstranění právních vad nemovitosti. Poškozený pod vlivem podvodného jednání stěžovatelů souhlasil s tím, že na stěžovatelku převede vlastnické právo k nemovitosti za zcela zjevně podhodnocenou kupní cenu 1 900 000 Kč (její tržní hodnota byla odhadnuta přibližně na čtyř až pětinásobek), přičemž tato kupní cena mu ve skutečnosti neměla být a ani nikdy nebyla vyplacena. V důsledku toho byl poškozený zbaven vlastnického práva k nemovitosti v lukrativní pražské čtvrti, aniž by za to získal jakoukoliv protihodnotu. Shora popsaným jednáním stěžovatelé způsobili poškozenému škodu ve výši nejméně 7 300 000 Kč. Byť poškozený až do své smrti zůstal žít ve svém bytě v předmětné nemovitosti, žil tam toliko na základě nájemní smlouvy uzavřené se stěžovatelkou a na sklonku svého života musel dle svědeckých výpovědí trpět to, že mu stěžovatelka, příp. osoba ní pověřená, nechala v bytě odpojit plyn a elektřinu. To stěžovatele dostalo do finančních i existenčních potíží, kdy si musel půjčovat peníze na zajištění alespoň těch nejnutnějších životních potřeb a musel spoléhat na pomoc od třetích osob. Po administrativní a právní stránce zajišťovali převod vlastnického práva stěžovatelé a jimi přizvaný advokát P. P., jenž se sám ve výkonu trestu odnětí svobody v souvislosti s jiným trestným činem.
3. Městský soud dospěl v ústavní stížností napadeném rozsudku k závěru, že stěžovatelé jsou vinni ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství. Městský soud tudíž stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, jakož i k peněžitému trestu v celkové výši 1 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců; stěžovatelku městský soud odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. K tomuto rozhodnutí dospěl na základě rozsáhlého dokazování, v rámci něhož bylo zajištěno značné množství listinných důkazů a svědeckých výpovědí, byla vypracována řada znaleckých posudků (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ve vztahu k stěžovatelce; z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie ve vztahu k poškozenému; z oboru písmoznalectví, zkoumání ručního písma ve vztahu k podpisům na zájmových listinách; z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady ve vztahu k ceně předmětné nemovitosti), byly zajištěny výpovědi stěžovatelů a nakonec byla přečtena výpověď poškozeného z přípravného řízení, neboť tento v průběhu trestního řízení zemřel. V odůvodnění se podrobně zabýval věrohodností a relevancí jednotlivých důkazů, přičemž vysvětlil, proč některé důkazy - zejména svědeckou výpověď manželky I. M. a advokáta P. P. - nelze považovat za věrohodné. Dle městského soudu z provedených důkazů vyplynulo, že stěžovatelé jednali promyšleným a relativně sofistikovaným způsobem, přičemž zneužili naivity, důvěřivosti a nedostatku znalostí poškozeného k tomu, aby podvodným způsobem obohatili sebe (to platí pro stěžovatelku) nebo někoho jiného (to platí pro stěžovatele). Při úvahách o druhu a výměře trestu zohlednil městský soud povahu a závažnost spáchaného trestného činu, způsob participace stěžovatelů na jeho spáchání, jejich dosavadní způsob života a majetkové poměry. Na základě toho dospěl k závěru, že přiměřeným trestem je v případě stěžovatelky trest odnětí svobody na dolní hranici trestní sazby a v případě stěžovatele při dolní hranici trestní sazby. S ohledem na majetkové poměry stěžovatele městský soud dospěl k závěru, že je přiměřeným trestem také peněžitý trest v celkové výši 1 000 000 Kč. O nároku poškozeného na náhradu škody městský soud rozhodnout nemohl, neboť tento v průběhu trestního řízení zemřel a v době vydání rozsudku neměl žádného právního nástupce (dědické řízení nebylo v té době skončeno).
4. Vrchní soud rozhodl o odvolání stěžovatelů ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že prvostupňový rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu stěžovatele a nově rozhodl, že stěžovateli se ukládá trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, jakož i peněžitý trest v celkové výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců (výrok I.); odvolání stěžovatelky zamítl (výrok II.). V odůvodnění vrchní soud zdůraznil, že napadený rozsudek je výsledkem řízení, v němž nedošlo k žádným podstatným vadám, jež by mohly mít vliv na objasnění věci nebo možnost uplatnění práva stěžovatelů na obhajobu. Prvostupňový soud dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a jeho skutková zjištění jsou správná, úplná a mající oporu ve výsledcích dokazování. Vrchní soud nicméně doplnil dokazování o svědecké výpovědi třech nových svědků obhajoby, jejichž výslech navrhli stěžovatelé šest dnů před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu s poukazem na to, že obhájce stěžovatelů "musel nejprve zjistit, že svědkové neuvedou nic, co by bylo v neprospěch jeho klientů." Vrchní soud tyto svědky vyslechl a shledal, že jejich výpovědi nejsou věrohodné. Poukázal na to, že tito svědci jsou stěžovatelům buď zavázáni, nebo vypovídají o skutečnostech, o nichž nemají žádné relevantní vědomosti. Jejich výpovědi navíc stojí v ostrém kontrastu s jinými, věrohodnými svědeckými výpověďmi. Na základě toho dospěl k závěru, že závěr o vině stěžovatelů je správný. Vrchní soud přistoupil toliko ke zmírnění trestu uloženému stěžovateli, neboť měl za to, že je nutno výrazněji kompenzovat délku doby, která uplynula od spáchání trestného činu, a skutečnost, že policejní orgán v přípravném řízení třikrát věc nezákonně odložil. Ve vztahu k stěžovatelce shledal, že výroky o vině i trestu jsou správné a přiměřené.
5. Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních stěžovatelů ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je odmítl. Dospěl k závěru, že většina dovolacích námitek stěžovatelů není s to naplnit žádný z dovolacích důvodů vymezených trestním řádem, a to zejména proto, že tyto námitky jsou převážně skutkového charakteru. Stran těch námitek, jež pod některý z dovolacích důvodů podřadit lze a Nejvyšší soud je může přezkoumat, uvedl, že jsou zjevně neopodstatněné.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé znovu opakují námitky, které uplatnili již v řízení před obecnými soudy. Zaprvé, brojí proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Tvrdí, že poškozený žil zhýralým životem, byl notorický lhář, alkoholik, gambler a všechny peníze z "prodeje" domu minul na vztahy se ženami. Rovněž uvádějí, že není věrohodné ani tvrzení poškozeného, že důvodem jeho souhlasu s nízkou kupní cenou, která mu ostatně nebyla nikdy vyplacena, byla jeho víra v stěžovateli tvrzenou fiktivnost a dočasnost převodu vlastnického práva na stěžovatelku. Stěžovatelé rovněž poukazují na nevěrohodnost dalších svědeckých výpovědí v jejich neprospěch. Zejména stran svědeckých výpovědí svědků D. a S. uvádějí, že tito svědci mají zájem na výsledku trestního řízení, pročež jsou nevěrohodní. Stěžovatelé naopak tvrdí, že svědecké výpovědi a listinné důkazy svědčící v jejich prospěch byly bagatelizovány, překrucovány nebo ignorovány. O jejich vině proto bylo rozhodnuto na základě domněnek a neprůkazných či nepodložených závěrů. Rovněž je dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Provedené důkazy byly hodnoceny selektivně, svévolně a nelogicky. Zadruhé, stěžovatelé zdůrazňují, že koupě předmětné nemovitosti proběhla zcela standardním způsobem a poškozenému uhradili přiměřenou kupní cenu. O tom má svědčit formální bezvadnost listin, na jejichž základě došlo k zápisu vlastnického práva stěžovatelky do katastru nemovitostí, i nepravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 10 C 134/2013-185, jímž byla pro neunesení důkazního břemene zamítnuta žaloba poškozeného na určení vlastnického práva a neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ním a stěžovatelkou. Zatřetí, stěžovatel poukazuje na to, že jeho měsíční příjmy odpovídají rozsahu invalidního důchodu a jeho nemovitý majetek je "téměř bez hodnoty." Má proto za to, že mu byl uložen takový druh trestu (peněžitý trest v celkové hodnotě 500 000 Kč), který zákon nepřipouští. Ze všech uvedených důvodů mělo dojít k porušení jejich práva na spravedlivý proces a principu presumpce neviny.
7. Stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvádí, že se upíná na Ústavní soud jako na poslední naději, která je s to zvrátit nespravedlnost jejího odsouzení. Poukazuje na to, že svědci S. a D. mají na výsledku trestního řízení zájem. Její odsouzení je výsledkem chamtivosti uvedených svědků a jejich spiknutí s právním zástupcem poškozeného (z doby, kdy ještě žil). Dále tvrdí, že poškozený až do smrti žil v "jejím" domě a užíval si "bujarého života". Ve zbylé části opakuje námitky uplatněné již v ústavní stížnosti a předchozím řízení před trestními soudy.
8. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Po zvážení všech okolností Ústavní soud konstatuje, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Jelikož stěžovatelé opakují námitky, s nimiž se dostatečně vypořádaly již trestní soudy, Ústavní soud nepovažuje za nezbytné, aby se k týmž námitkám vyjadřoval jako čtvrtý soudní orgán v řadě. V podrobnostech proto v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména na rozsudek městského soudu a rozsudek vrchního soudu.
11. K prvnímu okruhu námitek (námitky směřující do skutkové roviny věci a zpochybňující řádnost zjištění skutkového stavu) Ústavní soud uvádí, že v napadených rozhodnutích neshledal žádnou z vytýkaných vad. Naopak má za to, že ve věci bylo provedeno poměrně obsáhlé dokazování, byly akceptovány návrhy stěžovatelů na provedení důkazů svědčících v jejich prospěch (v podrobnostech viz výše, bod 4 tohoto usnesení) a soudy pečlivě hodnotily věrohodnost a relevanci důkazů jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, které z nich trestní soudy dovodily, neexistuje žádný relevantní rozpor, natožpak rozpor extrémní.
12. Na to navazují námitky stěžovatelů stran porušení principu presumpce neviny v trestním řízení (správně se jedná o namítané porušení principu in dubio pro reo). Ústavní soud proto připomíná, že obsahem principu in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) je, že přetrvávají-li důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, např. o skutku nebo zavinění, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Stěžovatelé se nicméně mýlí, pokud předpokládají, že účelem tohoto principu je zabezpečit jim výsledek řízení dle jejich přání. Naopak jeho uplatnění je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné přiklonit se jednoznačně a s dostatečnou mírou jistoty k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, pročež zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Avšak dospěje-li soud po vyhodnocení důkazů k přesvědčení, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá a její věrohodnost není relevantním způsobem zpochybněna, a své úvahy řádné odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady, že v pochybnostech má být rozhodnuto ve prospěch obviněného, neboť soud žádné pochybnosti nemá. K této situaci došlo i v nyní posuzované věci. Ústavní soud proto konstatuje, že k aplikaci zásady in dubio pro reo nebyl v trestním řízení vedeném proti stěžovatelům prostor.
13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že je až zarážející, že stěžovatelé i v ústavní stížnosti opakují tvrzení o údajně zhýralém způsobu života poškozeného a blahobytném užívání si nesčetných výhod, které "prodejem" nemovitosti stěžovatelce získal. Tato tvrzení byla vyvrácena přesvědčivým způsobem a na základě zcela konkrétních důkazů, přičemž v trestním řízení bylo naopak spolehlivě prokázáno, že poškozený v důsledku podvodného jednání stěžovatelů žil a zemřel v chudobě a ve zcela nedůstojných podmínkách. Shora uvedené smyšlenky stěžovatelů tudíž nesvědčí o porušení jejich základních práv, nýbrž toliko o absenci alespoň elementární sebereflexe a svědomí na jejich straně.
14. K druhému okruhu námitek stěžovatelů (standardnost a formální bezvadnost převodu vlastnického práva k nemovitosti) Ústavní soud především podotýká, že sofistikovaně spáchaný trestný čin je pořád trestným činem. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem trestních soudů, že pokud stěžovatelé byli na základě svých dlouholetých zkušeností z oblasti obchodu s nemovitostmi a s pomocí advokáta, jenž je mimochodem v současnosti rovněž ve výkonu trestu odnětí svobody v souvislosti s jiným trestným činem, s to zabezpečit zdánlivou formální bezvadnost převodu vlastnického práva k nemovitosti na stěžovatelku, svědčí to nanejvýš o promyšlenosti jejich jednání a zneužití jejich zkušeností k tomu, aby obohatili sebe (to platí pro stěžovatelku) nebo jinou osobu (to platí pro stěžovatele).
15. K třetímu okruhu námitek (nepřípustnost uložení peněžitého trestu stěžovateli z důvodu, že se jedná o člověka chudého a se zanedbatelnými příjmy) Ústavní soud uvádí, že na jejich základě neshledal porušení stěžovatelových práv plynoucích z čl. 39 Listiny. Stěžovateli byl uložen druh trestu stanovený zákonem, jehož uložení je u trestného činu podvodu přípustné (viz §67 ve spojení s §209 trestního zákoníku). Peněžitý trest mu byl uložen v přípustném rozsahu (viz §68 trestního zákoníku). Výše uloženého peněžitého trestu se rovněž nejeví jako nepřiměřená. Byl to ostatně stěžovatel, kdo v průběhu trestního řízení konzistentně uváděl, že si v minulosti vydělal "milióny" a doma běžné držel "miliónové částky v hotovosti". Lze tudíž jen stěží uvěřit jeho současným tvrzením, že se v průběhu trestního řízení stal zcela nemajetným člověkem žijícím z příjmu ve výši invalidního důchodu, neboť všechny peníze (tj. patrně všechny "milióny", které dle vlastních tvrzení měl mít před začetím trestního řízení běžně k dispozici) utratil za služby advokáta.
16. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadená rozhodnutí považuje za řádně, pečlivě, přesvědčivě, logicky a srozumitelně odůvodněná a neshledává v nich jakékoliv známky svévole nebo vybočení z mantinelů práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu