ECLI:CZ:US:2021:2.US.3095.21.1
sp. zn. II. ÚS 3095/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelek P. L. a P. H., zastoupených JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Ulrichovo náměstí 737, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 765/2021-2847 ze dne 11. srpna 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu, kterým mělo být porušena jejich ústavně zaručená právo, konkrétně právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva").
2. V předmětné době byly stěžovatelky obviněné hned z celé řady skutků spočívajících ve zločinu podvodu na základě tvorby fiktivních úvěrových smluv. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 2 T 252/2013, byly obviněné stěžovatelky uznány vinnými pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Konkrétně byla stěžovatelka 1 byla uznána vinou zčásti ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přičemž u ní byl současně zrušen výrok o vině pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byla uznána pravomocně vinnou pod body 1-30 v rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 27. 6. 2013, č. j. 2T 239/2012-640, jakož i celý výrok o trestu a další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a při vázanosti skutkovými zjištěními v zrušeném rozsudku bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná stěžovatelka 1 tímto pokračujícím podvodným jednáním způsobila svému tehdejšímu zaměstnavateli přímou škodu v celkové výši nejméně 567 000 Kč. Obviněná stěžovatelka 2 pak v časovém rozmezí od měsíce září 2009 do ledna 2012 včetně tamtéž, na základě doporučení stěžovatelky 2 využila důvěry poškozeného a pod falešnou záminkou uzavírání půjček k zhodnocení finančních prostředků poškozeného od něho postupně vylákala finanční částku nejméně ve výši 1 477 000 Kč, když poškozenému předkládala pro vzbuzení důvěry zfalšované smlouvy o půjčkách s neexistujícími osobami, čímž poškozenému způsobila škodu v uvedené výši.
3. Stěžovatelce 1 uložil soud podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců. Podle §84 tr. zákoníku za použití §85 odst.1 tr. zákoníku obviněné výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou stěžovatelkou 1. Stěžovatelce 2 byl za uvedený trestný čin uložen soudem podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. I této obviněné byl výkon tohoto trestu podle §84 tr. zákoníku za použití §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou stěžovatelkou 2. Současně soud uložil podle §228 odst.1 tr. ř. obviněným stěžovatelkám povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody částku 1 962 000 Kč a 1 477 000 Kč.
4. Proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 2 T 252/2013, podaly obviněné odvolání do všech výroků. O podaných odvolání obou obviněných rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 14 To 23/2021, tak, že podle §256 tr. ř. je zamítnul. Nejvyšší soud rovněž dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a stěžovatelkám tak nepřisvědčil. Konstatoval, že dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Stěžovatelky přitom extrémní vybočení svými argumenty netvrdily. Podstatné pro úspěšnost dovolání dle Nejvyššího soudu bylo, že obviněné uplatnily v rámci podaného dovolání shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání. Na tuto situaci opakování námitek, s nimiž se nižší soudy řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné.
II. Ústavní stížnost
5. Nyní podanou ústavní stížností stěžovatelky brojí proti usnesení Nejvyššího soudu. Ten podle nich v rozporu s právem na spravedlivý proces překlenul nezákonné rozhodnutí krajského soudu, který nerespektoval zásady vyjádřené v §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a §89 trestního řádu. V trestním stíhání nebyly prokázány podstatné okolnosti umožňující stanovení následku a výše způsobené škody. Z dokazování není jasné, zda se skutek vůbec stal a zda je trestným činem. Soudy bez dalšího vycházely z věrohodnosti svědka K. B., jím poskytnuté poznámky jsou však zcela nepřezkoumatelným podkladem skutkových závěrů. Soudy nedoplňovaly dokazování potřebným způsobem, tj. jak ve prospěch, tak v neprospěch stěžovatelek. Ani dokazování výslechem poškozeného nevedlo k vyvrácení pochybností o pravdivosti poskytnutých skutkových informací. Sám poškozený přitom nebyl z dokumentů schopen doložit, jaká škoda mu vlastně vznikla. Stěžovatelky namítají chybějící úmysl neoprávněného získání a použití finančních prostředků. Stěžovatelky nebyly uznány vinnými na základě objektivně zjistitelných skutečností. Neexistují přímé důkazy jednání stěžovatelek. Řízení je tak od počátku stiženo vadou.
III. Hodnocení ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
9. Rovněž je třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Právě to nyní po ústavním soudu stěžovatelky požadují.
10. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelky již v řízení před obecnými soudy uplatňovaly obsahově identické námitky jako nyní v ústavní stížnosti, přičemž tyto námitky jim již byly řádně a srozumitelně zodpovězeny. Nejvyšší soud zdůraznil, že podané dovolání představuje pouhé opakování námitek již uplatněných v dovolacím řízení. Ústavní stížnosti je v tomto ohledu rovněž repetitivní.
11. Nepochybně je význam důkazu prezentovaného v trestním řízení zásadní, neboť je jediným prostředkem, jímž státní moc demonstruje skutečnost, že jednotlivec spáchal určitý čin a že uložení konkrétního trestu je z tohoto hlediska ospravedlnitelné. Presumpce neviny totiž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného, resp. obžalovaného. Ústavní principy vztahující se k otázkám důkazních prostředků a důkazů pak mají za cíl zajistit, aby byl důkaz odrazem skutečných událostí a situací, tedy v podstatě garantují, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění. Pouze ta jsou totiž způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453)].
12. Jak nicméně uvedl již Nejvyšší soud, soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Zpochybňované výpovědi poškozeného nadto nestojí osamoceně, ale podporují ji další provedené důkazy jako je znalecký posudek apod. Dle Ústavního soudu svědčí námitky stěžovatel spíše o nesouhlasu s výsledkem řízení, přičemž v tomto nemůže být shledán přesah vlastních zájmů. Úsatvní soud tak shrnuje, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněné v rámci podaného dovolání nenamítají a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
13. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelek.
14. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatelek jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu