ECLI:CZ:US:2021:2.US.3185.21.1
sp. zn. II. ÚS 3185/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí České republiky se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021 č. j. 30 Cdo 3118/2020-250, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadené přiloženého rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 5. 2016 č. j. 26 C 55/2015-49 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 39 720 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 780 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 č. j. 35 Co 375/2016-85 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl a konstatoval, že v řízení zahájeném Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 6, dne 9. 9. 2009 pod č. j. 250676/09/006934108951 došlo k porušení práva žalobkyně na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. 7. 2018 č. j. 30 Cdo 4561/2017-116 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání žalované usnesením ze dne 26. 3. 2019 č. j. 30 Cdo 888/2019-140 odmítl.
3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 9. 2019 č. j. 26 C 55/2015-169 žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 58 150 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I), zastavil řízení co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 4 350 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Rozsudkem ze dne 12. 5. 2020 č. j. 35 Co 47/2020-218 odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Na základě dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že jak rozsudek Městského soudu v Praze, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
5. Stěžovatelka namítá, že výklad Nejvyššího soudu popsaný v napadeném rozsudku především zcela opomíjí stávající právní názor Ústavního soudu vztahující se k možnému zásahu daňových kontrol nebo daňových řízení do ústavně zaručených práv osob (právo na majetek a narušení autonomní sféry jednotlivce) a nerespektuje dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, ve které je odlišně nahlíženo na ta daňová řízení, kterým je uložena povinnost zaplatit penále, čímž spadají do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a na ta ostatní, která penále neobsahují, a u kterých se tak neposuzuje nepřiměřená délka řízení, ale toliko jednotlivé průtahy.
6. Aniž by Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení stěžovatelčiny argumentace, musel ústavní stížnost odmítnout pro její nepřípustnost.
7. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ú), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
8. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že dané řízení ještě není ukončeno, a je stále věcí obecných soudů, aby dostály své povinnosti chránit dotčená základní práva a svobody (čl. 4 Ústavy), vztahují-li se i na stěžovatelku. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoliv jsou nižší soudy ve svém dalším postupu vázány právními názory Nejvyššího soudu, není jimi "svázán", má-li dostát ochraně základních práv a svobod stěžovatelky. To platí zvláště pro námitky, podle nichž Nejvyšší soud postupoval v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu. Proto by rozhodnutí o ústavní stížnosti v době, kdy soudní řízení nadále pokračuje, bylo v rozporu s formální i materiální dimenzí subsidiarity ústavní stížnosti (obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 1254/13 nebo ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 555/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelce tak nic nebrání uplatnit argumentaci, jakou uvedla v ústavní stížnosti, u obecných soudů a teprve po jejím vypořádání bude moci Ústavní soud posoudit, zda došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
9. K argumentaci stěžovatelky, že její stížnost je třeba posuzovat z hlediska §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud uvádí, že k závěru postupovat dle citovaného ustanovení v dané věci nedospěl, neboť z něj nevyplývají žádné mimořádné okolnosti, které by jej k takovému postupu vedly.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2021
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj