ECLI:CZ:US:2021:2.US.3264.20.1
sp. zn. II. ÚS 3264/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., právně zastoupeného Mgr. Alenou Žežulkovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2020 č. j. 3 Tdo 722/2020-944, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. 9 To 5/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 9. 2019 sp. zn. 19 T 71/2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu s jeho základními právy dle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších přiložených listin vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví citovaným rozsudkem obvodního soudu shledán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen peněžitý trest v celkové výši 66 600 Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Stěžovatel byl obviněn z toho, že - zjednodušeně řečeno - na e-mailovou adresu podatelny příslušného útvaru Policie České republiky (dále jen "policie") zaslal e-mail, v němž uvedl, že připravuje úkladnou vraždu poškozeného M. V., pročež žádá policii o radu, jakým způsobem by přípravu tohoto trestného činu měl ohlásit. Stěžovatel tak učinil za situace, kdy se o poškozeném dlouhodobě dehonestačně a výhrůžně vyjadřoval na sociálních sítích, a navzdory svému povědomí o tom, že policejní orgán bude muset v reakci na předmětný e-mail poškozeného kontaktovat, což by mohlo u poškozeného vyvolat důvodné obavy o jeho bezpečnost, zdraví a život. Obvodní soud provedl řadu důkazů (výslech stěžovatele; výslech poškozeného; znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, odvětví klinická psychologie; předmětný e-mail stěžovatele; rozličné úřední záznamy a úřední listiny; opisy z evidence přestupků a rejstříku trestů fyzických osob; přehledy aktivity stěžovatele na sociálních sítích a internetu apod.); návrh na provedení některých dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů zamítl z důvodu nadbytečnosti. Na základě provedených důkazů dospěl ke skutkovému závěru, že stěžovatel dlouhodobě projevuje značný negativní zájem o osobu poškozeného, což vyvrcholilo zasláním shora popsaného e-mailu. Nejednalo se přitom o pouhé spontánní použití silných, avšak jinak neškodných slov, nýbrž o pečlivě promyšlený čin, který měl z poněkud svérázných pohnutek "aktivizovat" policii. Po právní stránce posoudil obvodní soud jednání stěžovatele jako přečin nebezpečného vyhrožování. Zdůraznil, že uvedený přečin je ohrožovacím deliktem, tedy stačí, aby výhrůžka byla (objektivně) způsobilá vyvolat u dotčené osoby důvodnou obavu, aniž by se vyžadovalo, aby ji skutečně vzbudila. Důvodnou obavou se přitom rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno, lze-li tuto obavu považovat po komplexním zhodnocení všech okolností případu za opodstatněnou. To bylo v nyní posuzované věci dle obvodního soudu naplněno, neboť stěžovatelova výhrůžka nebyla "bleskem z čistého nebe", nýbrž vyvrcholením jeho dlouhodobého negativního zájmu o osobu poškozeného, obsah předmětného e-mailu byl agresivně výhrůžný, výhrůžka byla poškozenému adresována takovým způsobem, že poškozený se o ní nevyhnutně musel dozvědět, a vzhledem k okolnostem případu a zapojení policie ji poškozený mohl považovat za důvodnou. Obvodní soud se zabýval i otázkou, zda stěžovatelovo odsouzení není v rozporu s principem subsidiarity trestní represe a zásadou ultima ratio, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. V rámci úvahy o druhu a výměře trestu obvodní soud hodnotil povahu a závažnost spáchaného trestného činu, osobu a poměry stěžovatele a přítomnost polehčujících a přitěžujících okolností. Po zvážení uvedených skutečností dospěl k závěru, že stěžovateli postačuje uložit peněžitý trest.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl městský soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že jej zamítl. V odůvodnění konstatoval, že nebyly zjištěny žádné vady, které by mohly mít vliv na správnost nebo zákonnost rozsudku obvodního soudu. Z hlediska procesního neshledal pochybení v tom, že obvodní soud neprovedl některé stěžovatelem navrhované důkazy, neboť tyto důkazy byly i dle názoru městského soudu nadbytečné. Skutkový stav byl i bez provedení těchto důkazů zjištěn dostatečně, spolehlivě a správně, přičemž skutková zjištění obvodního soudu odpovídají obsahu provedených důkazů. Městský soud se ztotožnil i s právní kvalifikací jednání stěžovatele. Nad rámec odůvodnění rozsudku obvodního soudu pak doplnil, že objektem přečinu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce před výhrůžkami usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, jež u něj mohou vzbudit důvodnou obavu. Jelikož se jedná o delikt ohrožovací, postačuje, aby výhrůžka byla s to vzbudit u dotčené osoby důvodnou obavu. To, zda byla výhružka objektivně způsobilá způsobit u dotčené osoby důvodnou obavu, je nutno hodnotit pečlivě a na základě komplexního posouzení situace. Prvostupňové rozhodnutí těmto požadavkům plně vyhovuje, neboť obvodní soud se zabýval všemi okolnostmi případu, věc hodnotil komplexně, zohlednil předchozí aktivity stěžovatele ve vztahu k poškozenému a předmětný e-mail stěžovatele zasadil do kontextu těchto dlouhodobějších aktivit stěžovatele. Dále poznamenal, že stěžovatelova argumentace rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 7 Tdo 476/2014 a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 7 Tdo 149/2015 není přiléhavá. Městský soud se neztotožnil ani s námitkou, že obvodní soud se nezabýval otázkou posouzení trestnosti jeho jednání z pohledu zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, neboť obvodní soud se k této otázce vyjádřil jasně, srozumitelně a dostatečně podrobně. Městský soud se s těmito úvahami plně ztotožnil. Nakonec městský soud shledal správným a zákonným i výrok o trestu.
4. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že jej odmítl. V odůvodnění se podrobně věnoval otázce důvodnosti dovolání. Konstatoval, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu není dán extrémní rozpor, napadená rozhodnutí nejsou zatížena vadou opomenutých důkazů a soud neprováděl toliko důkazy v neprospěch stěžovatele. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkami stran nedůvěryhodnosti poškozeného, neboť měl mj. za to, že důkazní situace byla v posuzované věci jednoznačná, a to i při eventuálním nezohlednění výpovědi poškozeného. Dále Nejvyšší soud uzavřel, že jednání stěžovatele naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, přičemž nižší soudy naplnění jednotlivých znaků příslušné skutkové podstaty odůvodnily řádně, korektně, podrobně a v souladu se závěry plynoucími z ustálené judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu. Závěrem podrobně vyložil, z jakého důvodu nepovažuje stěžovatelovy námitky stran subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio za důvodné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zaprvé namítá, že obecné soudy nerespektovaly princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe. Místo toho se přiklonily k verzi poškozeného, byť je dle stěžovatele zcela zřejmé, že poškozený by v občanskoprávním řízení o žalobě na ochranu osobnosti neuspěl. Zadruhé namítá, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu nebezpečného vyhrožování. Opět v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 476/2014 a uvádí, že i v jeho případě byl závěr o tom, že poškozenému "vyhrožoval usmrcením", dovozen nikoli z obsahu výhrůžek, nýbrž z pouhé obavy poškozeného o život. Opětovně poukazuje také na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 149/2015 a tam vyslovený závěr, že v případě trestného činu nebezpečného vyhrožování je nutno komplexně hodnotit všechny okolnosti případu, z čehož dovozuje, že obecné soudy v nyní posuzované věci těmto požadavkům nedostály. Zatřetí, stěžovatel namítá, že obecné soudy své závěry náležitě neodůvodnily. Bez bližšího vysvětlení pak uvádí i to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se zásadou nullum crimen, nulla poena sine lege, zásadou in dubio pro reo a principem presumpce neviny. Kromě toho stěžovatel uvádí celou řadu vzájemně nesouvisejících tvrzení, u nichž není zřejmé, jakým způsobem by měly svědčit o tvrzené protiústavnosti napadených rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, došlo-li k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavních principů nebo obecných zásad spravedlnosti.
9. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval v řízení před obecnými soudy obsahově identické námitky jako v ústavní stížnosti, přičemž na tyto námitky mu již bylo řádně a srozumitelně odpovězeno. V zájmu stručnosti proto Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
10. Námitkami stran subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio se zabývaly obecné soudy všech třech instancí, přičemž obzvlášť podrobné vysvětlení, proč aplikace §12 odst. 2 trestního zákoníku není v nyní posuzované věci na místě, lze nalézt v bodech 49 až 57 napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Dovolací soud podrobně vyložil, že aplikace zásady ultima ratio a zásady subsidiarity trestní represe přichází do úvahy pouze tehdy, neodpovídá-li posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti běžné se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty, tedy jednání obviněného nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, jenž je obvykle spojen se spácháním určitého druhu trestné činnosti. V nyní posuzované věci však dle obecných soudů žádná výjimečná skutková okolnost, která by uplatnění trestní represe vůči stěžovateli vylučovala, zjištěna nebyla. Společenská škodlivost stěžovatelova jednání je naopak dle obecných soudů v porovnání s jinými typovými případy nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 trestního zákoníku podstatně zvyšována a) zneužitím policie, konkrétně oddělení vražd, k předání informace o obsahu výhrůžky poškozenému, b) povahou použité výhrůžky, c) promyšleností stěžovatelova jednání a d) předchozím negativním vztahem stěžovatele k poškozenému. Ústavní soud konstatuje, že tyto úvahy nijak nevybočují z limitů stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Uvedené závěry mají dostatečně pevnou oporu v zjištěném skutkovém stavu a naplňují požadavek na komplexní zhodnocení všech relevantních okolností případu. Obecné soudy odůvodnily své závěry stran neaplikovatelnosti §12 odst. 2 trestního zákoníku na nyní posuzovaný případ mimořádně podrobným, jasným, srozumitelným, přehledným a logickým způsobem, který nenese žádné známky svévole. Ústavní soud proto shledal tuto část stížnostních námitek zjevně neopodstatněnou.
11. Dále se Ústavní soud zabýval stížnostními námitkami stran tvrzeného nesprávného hmotněprávního posouzení skutku. Jejich jádro spočívá v tvrzení, že obecné soudy se odchýlily od závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 476/2014 a usnesení sp. zn. 7 Tdo 149/2015. Ve vztahu k prvnímu citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel tvrdí, že i v jeho věci byl znak vyhrožování usmrcením ve smyslu §353 odst. 1 trestního zákoníku dovozen toliko z tvrzené obavy poškozeného o život, nikoli ze samotného obsahu stěžovatelovy výhrůžky. Tato námitka je však dle Ústavního soudu zcela lichá. Stěžovatel totiž opomíjí skutečnost, že ve svém e-mailu ze dne 7. 10. 2016 výslovně uvedl, že připravuje "úkladnou vraždu" poškozeného, rozhodl se jej "zabít" a chce ohlásit "trestný čin vraždy ve stádiu příprav". Ústavnímu soudu tudíž není zřejmé, v čem by měla spočívat stěžovatelem tvrzená nejednoznačnost nebo nejasnost použité výhrůžky, která by otevírala dveře pro uplatnění závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 476/2014. Ve vztahu k druhému citovanému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že i v jeho věci obecné soudy nedostály své povinnosti hodnotit skutkové okolnosti případu komplexně a důkladně. I tato námitka je však lichá, neboť obecné soudy se zabývaly všemi skutečnostmi, které by mohly být relevantní pro posouzení trestnosti jednání stěžovatele a pochopení kontextu případu. Ústavní soud proto uzavírá, že - navzdory přesvědčení stěžovatele o opaku - se obecné soudy neodchýlily od závěrů vyslovených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 149/2015.
12. K námitce stran tvrzeného porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege (žádný trestný čin a žádný trest bez zákona) Ústavní soud pouze ve stručnosti podotýká, že nemá žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel byl shledán vinným na základě jasného, určitého a předvídatelného zákona (viz zejm. §353 odst. 1 trestního zákoníku) a byl mu uložen zákonem předvídaný druh trestu [viz zejm. §52 odst. 1 písm. e) a §67 trestního zákoníku]. Tato část stížnostních námitek je proto zjevně neopodstatněná.
13. Také ve vztahu k námitce stran tvrzeného porušení zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) Ústavní soud podotýká, že v ústavní stížnosti není nijak blíže odůvodněna. Proto pouze ve stručnosti připomíná, že obsahem zásady in dubio pro reo je, že přetrvávají-li důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností, např. o skutku nebo zavinění, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479)]. Uplatnění tohoto principu je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné přiklonit se jednoznačně a s dostatečnou mírou jistoty k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, pročež zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V nyní posuzované věci však žádné takové pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Tato část stížnostních námitek je dle Ústavního soudu zjevně neopodstatněná.
14. Nakonec i ve vztahu k námitce stěžovatele stran porušení principu presumpce neviny Ústavní soud konstatuje, že není opodstatněná. Ani tuto námitku stěžovatel nijak blíže neodůvodnil, pročež postačuje stručně uvést, že obsahem principu presumpce neviny je myšlenka, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující rozsudek. Naopak, obviněnému musí být vina prokázána mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost [srov. nález I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), bod 9]. Obecné soudy těmto požadavkům plně dostály.
15. Ve vztahu k toliko formálně napadenému výroku o trestu Ústavní soud dodává, že stěžovatel v této oblasti neuplatňuje absolutně žádné námitky, jež by svědčily o jeho protiústavnosti. K závěru o protiústavnosti výroku o trestu nelze dospět ani na základě obsahu napadených rozhodnutí.
1. Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu