ECLI:CZ:US:2021:2.US.3384.20.1
sp. zn. II. ÚS 3384/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Multi CZ, s.r.o., se sídlem Anenská 1715, Pardubice, zastoupené Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. října 2018, č. j. 123 C 1/2018-149, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 18. února 2019, č. j. 18 Co 18/2019-177, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2020, č. j. 33 Cdo 2486/2019-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina").
2. Z obsahu přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil následující. Fakultní nemocnice Olomouc (v původním řízení žalobkyně, nyní vystupující v pozici vedlejší účastnice řízení) žalovala stěžovatelku o zaplacení částky 102 196 Kč s úrokem z prodlení. Tvrdila, že se stěžovatelkou uzavřela kupní smlouvu, na základě které měla stěžovatelka dodat hnětač do zařízení provozu nemocničního stravování. Ve smlouvě byla sjednána kupní cena 659 329 Kč a smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně ze sjednané kupní ceny. Předmět kupní smlouvy byl dodán o 31 dní později a žalobkyně proto prodlení vyúčtovala penalizační fakturou, kterou stěžovatelka ve lhůtě splatnosti neuhradila. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem stanovil povinnost stěžovatelky zaplatit žalobkyni částku 102 196 Kč s úrokem a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit žalobkyni náklady řízení.
3. K odvolání stěžovatelky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že fakturovanou smluvní pokutu pokládá za zcela rozpornou s dobrými mravy a z tohoto důvodu ji neuhradila. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 728/10), v níž byl smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně označen za nepřiměřeně vysoký. Závěr Nejvyššího soudu o přiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty se s touto argumentací stěžovatelky řádně nevypořádal. Podle názoru stěžovatelky se tak obecné soudy od uvedených nálezů nepřípustně odchýlily. Svůj názor opřely o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1164/2007, které označilo sazbu úroků z prodlení ve výši 0,5 % (tedy 182,5 % ročně) za přiměřenou.
6. Stěžovatelka dodává, že prodlení s dodáním hnětače žalobkyni výpadek stravovacího provozu ani škodu nezpůsobilo, neboť do doby dodání takovým přístrojem nedisponovala.
7. Stěžovatelka upozornila, že dovolání podala v květnu 2019 a Nejvyšší soud o něm rozhodl až v říjnu 2020. Vzhledem k tomu, že se nejedná o složitý spor a rozhodnutí o dovolání je stručně odůvodněno, považuje takovou délku řízení o dovolání za nepřiměřenou.
8. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
9. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy nevyužily moderačního práva u sjednané smluvní pokuty podle §2051 NOZ. Ovšem těmito otázkami (včetně argumentu stěžovatelky, že prodlením žalobkyni nevznikla škoda) se obecné soudy obsáhle a opakovaně zabývaly v odůvodnění napadených rozhodnutí, kde stěžovatelce srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu neshledaly - a to s ohledem na poměrně specifické okolnosti případu - sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou a současně proč nepřikročily k její moderaci. Odvolací a dovolací soud se zabýval i odkazem stěžovatelky na dva nálezy Ústavního soudu, které podle jejich názoru na věc nelze vztahovat. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu vyjadřuje svůj nesouhlas s posouzením provedeným obecnými soudy. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do situace, kdy by měl celou věc znovu posoudit, jako by sám byl obecným soudem, resp. další instancí v systému obecné justice, což mu však z výše uvedených důvodů zjevně nepřísluší.
11. Lze proto odkázat na odůvodnění Nejvyššího soudu, v němž dospěl k závěru, že posouzení věci odvolacím soudem se neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe. Citované nálezy Ústavního soudu se týkaly problematiky úroků z prodlení. Při řešení nyní nastolené otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty je nutné přihlížet ke všem třem funkcím tohoto typu utvrzení závazku, tedy preventivní, uhrazovací i sankční. Nepostačí tedy jen srovnání výše smluvní pokuty, zde sjednané mezi dvěma obchodními partnery, se zákonnou sazbou úroků z prodlení, nýbrž je nutné se zabývat i individuálním posouzením rozhodných kritérií, včetně okolností uzavření kupní smlouvy a sjednané smluvní pokuty. Tomuto požadavku napadené rozhodnutí odvolacího soudu plně dostálo.
12. Namítá-li stěžovatelka nepřiměřenou délku soudního řízení, z povahy věci nejde o vadu, jež by mohla (bez dalšího) odůvodnit zrušení napadených soudních rozhodnutí. Pro tento případ má (měla) stěžovatelka možnost chránit svá práva postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
13. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu