ECLI:CZ:US:2021:2.US.3411.20.1
sp. zn. II. ÚS 3411/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů D. R. a J. M., společně zastoupených Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. října 2019, sp. zn. 55 To 212/2019 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. května 2019, č. j. 4 T 6/2017-828, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně. Podle obsahu stížnosti obecné soudy tím, že je uznaly vinnými v trestním řízení, porušily jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (díle jen "Listina"), jakož i rovná práva v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a právo na vyjádření se ke všem provedeným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatelé byli napadeným rozhodnutím Okresního soudu ve Vsetíně uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a každému z nich byl uložen podle §222 odst. 3, §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 100 Kč, tedy celkem 20 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 trestního zákoníku oběma obviněným náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto v adhezním řízení podle §229 odst. 1 trestního řádu tak, že poškozený insolvenční správce FARADAY, v. o. s., se sídlem Vydmuchov 707/201, Karviná-Fryštát, byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Přečinu poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku se obvinění stěžovatelé dopustili ve stručnosti tím, že dne 2. 7. 2014 jako jednatelé a společníci obchodní společnosti A vědomi si dlouhodobě nesplácených závazků vůči nejméně čtyřem věřitelům uvedené obchodní společnosti uzavřeli kupní smlouvu s obchodní společností B, kterou zastupoval jednatel B. J. a jež nebyla věřitelem obchodní společnosti A. Kupní smlouvou převedli na druhou zmiňovanou obchodní společnost několik movitých věcí za celkovou kupní cenu 385 990 Kč včetně DPH (konkrétně válcovací linku značky Dreistein, hydraulické zařízení značky Vickers, navíjecí zařízení značky Eigel Austria a ovládací panel). To učinili, přestože věděli, že A, má vůči panu J. jako fyzické osobě dluh ve výši 400 000 Kč, přičemž ten dne 5. 7. 2014 postoupil tuto svou pohledávku obchodní společnosti B, a následně jako jediný společník a jednatel B, započetl tuto pohledávku za společnosti A, vůči pohledávce obchodní společnosti A, představující kupní cenu za válcovací linku. Společnost A nicméně za její prodej nic neobdržela, současně uvedená kupní cena byla značně podhodnocena, což oba obvinění stěžovatelé věděli. Její skutečná hodnota ke dni prodeje činila nejméně 857 890 Kč, čímž stěžovatelé částečně zmařili uspokojení věřitelů obchodní společnosti A, kteří měli splatnou pohledávku ve výši 1 167 625,94 Kč, ve výši 542 325,20 Kč, ve výši 136 236,97 Kč a ve výši 2 223,52 Kč.
4. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba stěžovatelé odvoláními, která Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením zamítl jako nedůvodná podle §256 trestního řádu ve veřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2019. Posléze brojili proti usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle §265 odst. 1 písm. e) trestního řádu usnesením, které nebylo ústavní stížností výslovně napadeno.
5. Stěžovatelé ve své ústavní stížnost vznesli totožné námitky, které uplatnili v průběhu řízení před obecnými soudy, resp. před Nejvyšším správním soudem, jehož rozhodnutí však v obsahu stížnosti ani petitu (závěrném návrhu) výslovně nenapadli. Stěžovatelé namítli podjatost osoby samosoudkyně Okresního soudu ve Vsetíně JUDr. Aleny Matochové, která měla být vyloučena z rozhodování v posuzované trestní věci, neboť nesprávně vedla hlavního líčení, když označila otázky obhajoby za sugestivní a kapciozní, ačkoliv tyto otázky vedly k objasnění metodiky a postupu znalce Ing. Františka Žáka. Rovněž byl protokol z hlavního líčení neúplný a nesprávný. Stěžovatelé dále namítli opomenutí důkazu posudkem obhajoby k nesprávnému stanovení ceny válcovací linky a porušení principu rovnosti stran zamítnutím návrhu na výslechy svědků aj. V trestním řízení tak bylo nedostatečně šetřeno práv stěžovatelů. Dále stěžovatelé konstatovali vlastní verzi skutkového stavu. Stěžovatelé v této souvislosti především namítli porušení zásady subsidiarity trestní represe, když k uspokojení pohledávek mohlo dojít dle insolvenčního zákona. Obecné soudy nepřihlédly k probíhajícímu řízení o žalobě insolvenčního správce na neúčinnost kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2014 a rovněž opomenuly další okolnosti plynoucí z insolvenčního řízení.
II. Posouzení Ústavním soudem
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, proti nimž není přípustný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnými osobami, které jsou řádně zastoupeny.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti. V tomto ohledu je nutné zmínit, že jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
10. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatelů směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Ve své stížnosti však neuvádějí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech opravnému prostředku stěžovatelů nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.
12. Co do posouzení stěžovateli tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestného činu je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí neplyne jakýkoliv podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které příslušné procesní předpisy předepisují pro režim získání potřebných skutkových zjištění. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatelů a především se dostatečně vypořádaly s argumenty obhajoby. Své závěry o vině stěžovatelů tak založily na dostatečně důkladném a vyčerpávajícím dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
13. K tvrzení opomenutých důkazů prvostupňovým soudem, resp. samosoudkyní, lze odkázat zejm. na strany 13 a 14 rozsudku prvostupňového soudu, kde se nachází zdůvodnění zamítnutí provedení důkazu pro jeho nadbytečnost. Ústavní soud takové zdůvodnění (ve shodě s obecnými osudy) považuje za precizní, a především nedosahující relevance pro případné porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces, event. porušení nezávislosti soudu. Neshledal dále ani další stěžovateli namítané vady ústavněprávní relevance, zejm. týkající se znaleckého posudku (k tomu viz bod 28 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn 5 Tdo 652/2020).
14. Výhrady stěžovatelů k osobě samosoudkyně prvního stupně rovněž vypořádal soud odvolací a Nejvyšší soud, s jehož právními závěry, které považuje Ústavní soud za dostatečné, stížnost stěžovatelů nijak nepolemizuje. Výhrady stěžovatelů směřovaly především ke způsobu vedení řízení. Stěžovatelé se zcela zjevně s právním hodnocením a celkovým výsledkem řízení před trestními soudy neztotožňují, tato skutečnost sama o sobě však ještě nečiní jejich ústavní stížnost opodstatněnou [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
15. Stěžovatelé se domáhají uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio s tím, že skutek nebyl způsobilý k vyvození jejich trestní odpovědnosti, zvláště za situace, kdy stále probíhalo insolvenční řízení. Povinností soudů rozhodujících v trestním řízení není odročovat hlavní líčení a vyčkávat na vyřešení nároků poškozených věřitelů v insolvenčním řízení. Jde totiž o otázku viny, kterou je soud v trestním řízení povinen vyřešit jako tzv. předběžnou otázku podle §9 odst. 1 trestního řádu. Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb., je zjednodušeně řečeno trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Výsledek insolvenčního řízení se nijak nedotkne osob obviněných a závěru o jejich vině, v tomto civilním řízení dojde k poměrnému uspokojení přihlášených věřitelů - a to jen za situace, kdy stěžovateli namítaný incidenční spor o válcovací linku bude rozhodnut ve prospěch žalovaného insolvenčního správce. Obecné soudy v intencích citovaného stanoviska posoudily jednání stěžovatelů jako nikoliv bagatelní, přičemž Ústavnímu soudu nyní nepřísluší na jejich hodnocení ničeho měnit.
16. Posouzení kritického skutku (resp. jejich pachatelství) tak nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.
17. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu