ECLI:CZ:US:2021:2.US.349.21.1
sp. zn. II. ÚS 349/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. Amálie Kuchařové a 2) Mgr. Eleny Svoreňové, obou zastoupených Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. září 2020, č. j. 78 EXE 1496/2019-95 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1listopadu 2020, č. j. 35 Co 380/2020-110, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v rámci exekučního řízení. Tvrdí přitom, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), obecně práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a specificky i práva na rovnost před soudem ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Klíčovou a prakticky jedinou námitkou stěžovatelek je, že soudy v exekučním řízení protiústavně odmítly uznat jejich námitku započtení. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že vůči oprávněnému měly a mají započitatelnou pohledávku. Původně sice byly odhodlány oprávněnému přiznanou částku zaplatit dobrovolně, zjistily však, že je oprávněný veřejně a navíc velmi vulgárně uráží. Proto soudem přiznanou pohledávku dobrovolně neuhradily a námitku započtení pohledávky, kterou neúspěšně uplatnily již v nalézacím řízení, vznesly i v řízení exekučním.
3. Napadená rozhodnutí se opírají o právní názor, podle něhož stěžovatelky nemohou v exekučním úspěšně namítat započtení pohledávky již s ohledem na skutečnost, že o námitce započtení (pro stěžovatelky nepříznivě) rozhodl již nalézací soud. Nalézací soud ve svém rozsudku konkrétně uvedl, že stěžovatelky nebyly schopny namítanou pohledávku dostatečně specifikovat, byť byly řádně poučeny ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Obvodní soud pro Prahu 9 pak v napadeném usnesení z této skutečnosti vyšel a zdůraznil, že prokazování výše pohledávky teprve v exekučním řízení by toto řízení neúměrně protahovalo a komplikovalo. Za tohoto stavu neshledal důvod, aby námitce stěžovatelek vyhověl. Odvolací soud se pak s jeho hodnocením beze zbytku ztotožnil.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal.
6. Napadená rozhodnutí byla vydána v exekučním řízení vedeném pro částku 3 634 Kč s příslušenstvím. Jedná se tedy o částku, u níž zákonodárce (pakliže by šlo o řízení nalézací) zásadně neumožňuje podat odvolání ani dovolání. Tuto skutečnost nelze při rozhodování o ústavní stížnosti opomenout.
7. Při posuzování případných pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud mj. přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z tohoto důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, které jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 762/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 3462/16 ze dne 15. 11. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je ji tudíž nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 762/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 315/17 ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1998/16 ze dne 28. 7. 2016). Ústavní soud s ohledem na okolnosti věci došel k závěru, že částku, která je předmětem tohoto řízení, lze ve světle citované judikatury označit za částku bagatelní.
8. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti (s výjimkou extrémních situací) pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2507/19 ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002). O extrémní situaci by se přitom jednalo zejména tehdy, pokud by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 ze dne 15. 2. 2012 (N 32/64 SbNU 339) a contrario nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 ze dne 11. 3. 2010). Důvodem, pro který Ústavní soud výjimečně přezkoumává napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci i v případě bagatelních částek, může být také okolnost, že se v konkrétním případě jedná o zcela zjevný zásah do základních práv stěžovatele (popřípadě jiných osob), anebo tento případ evidentně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a to např. potřebou ústavněprávně vyložit (potenciální) kolizi mezi některými základními právy a ústavními hodnotami, popř. zájmy státu. Vady podobného charakteru, popřípadě zmíněnou potřebu ústavněprávního výkladu, však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
9. Shora rekapitulovaný postup obecných soudů, které odmítly uznat námitku započtení pohledávky v exekučním řízení, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, řádně a logicky odůvodněný. Splňuje proto obecné nároky kladené Ústavním soudem na výklad interpretace a aplikace podústavního práva obecnými soudy.
10. Jen stěží se lze ztotožnit s hodnocením stěžovatelek, podle nichž tyto soudy extrémně porušily zásady spravedlnosti. Stěžovatelky totiž bezpochyby měly procesní prostor k uplatnění svých práv v nalézacím řízení. Skutečnost, že tento prostor bezezbytku nevyužily (tj. neprokázaly po poučení konkrétní výši škody), nemůže mít za následek vznik povinnosti soudů zabývat se touto otázkou v exekučním řízení.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatelky ovšem mohou pohledávku uplatnit samostatně v novém soudním řízení.
12. Ústavní soud proto shrnuje, že exekuční řízení proběhlo v souladu s principy spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod a základním právům stěžovatelek v něm byla poskytnuta náležitá ochrana. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu