ECLI:CZ:US:2021:2.US.3507.20.1
sp. zn. II. ÚS 3507/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. K., právně zastoupeného Mgr. Ing. Lukášem Vajdou, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1 - Nové Město, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 10. 2020 č. j. 3 KZN 1038/2020-11 a vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 15. 7. 2020 č. j. 0 ZN 105/2020-9 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená vyrozumění orgánů činných v trestním řízení, kterými mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to čl. 2 odst. 2, čl. 7, čl. 8, čl. 10, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dne 17. 3. 2020 podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce k Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze návrh na postup dle ustanovení §158 trestního řádu, v němž podrobně popsal události, které se měly stát v období od 8. 7. 2017 do 2. 8. 2017 během jeho pobytu v České republice, přičemž rovněž uvedl své přesvědčení, že tyto události měly trestněprávní relevanci. Stěžovatel byl sdělením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 3. 2020 č. j. 1 VZN 278/2019-56 vyrozuměn, že jeho podání bylo založeno ve smyslu §16a odst. 4 věta poslední zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Proti tomuto vyřízení podání podal stěžovatel žádost o přezkoumání podle §16a odst. 7 zákona o státním zastupitelství k Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Následně byl stěžovatel Nejvyšším státním zastupitelstvím vyrozuměn o jeho stanovisku. Nejvyšší státní zastupitelství dospělo k závěru, že Vrchní státní zastupitelství v Praze nebylo oprávněno danou věc projednat a rozhodnout, nýbrž ji mělo postoupit příslušnému orgánu.
3. Vrchní státní zastupitelství v Praze poté postoupilo podání stěžovatele Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 7. To po jeho přezkoumání dospělo k závěru, že se ve věci nejedná o podezření z žádného trestného činu a podání založilo bez dalšího opatření. Stěžovatel nesouhlasil s vyřízením věci, a proto proti tomuto vyřízení podání podal žádost o přezkoumání k Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Následně byl stěžovatel Městským státním zastupitelstvím v Praze vyrozuměn o vyřízení věci. Městské státní zastupitelství v Praze se ztotožnilo se závěry a argumentací Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, které ve věci neshledalo podezření z trestného činu, jeho postup shledalo věcně správným a podnět jako nedůvodný odložilo.
4. Základní důvod porušení svých shora ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že bylo současně porušeno jeho právo na efektivní vyšetřování. Orgány činné v trestním řízení měly zjišťovat, zda a jak byly naplněny znaky jednání jako znaky objektivní stránky skutkové podstaty stěžovatelem uvedených trestných činů, případně dalších trestných činů, a nikoli se spokojit s tvrzením, že nebyla naplněna skutková podstata žádného trestného činu, aniž by tvrzení uvedená stěžovatelem podrobily jakémukoli prověřování.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Při posuzování věci vycházel Ústavní soud z napadených vyrozumění a dále ze spisu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, který si k tomuto účelu vyžádal. Stručná vyjádření účastníků řízení nepřinesla žádné nové informace, proto Ústavní soud nepovažoval za nutné je posílat stěžovateli k replice.
7. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí.
8. Též je třeba zdůraznit, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku tak neexistuje subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po marném vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
9. O požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) pak platí, že je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo stěžovatele na život zaručené v čl. 6 Listiny [viz nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování nedotknutelnosti osoby, osobní svobody a lidské důstojnosti dle čl. 7, 8 odst. 1, čl. 9 a 10 Listiny, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se nelidskému zacházení, užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (8/80 SbNU 91)]. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně; nadto nadále platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
10. Ústavní soud v posuzované věci po přezkoumání stěžovatelem napadených vyrozumění a postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal, že by byl namístě jeho kasační zásah. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, požadavek účinného vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápán jako právo na vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu vůči ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů.
11. Z vyžádaného spisového materiálu i z vyrozumění příslušných státních zastupitelství je zřejmé, že ve věci bylo postupováno v souladu s trestním řádem. Trestní oznámení stěžovatele ze dne 17. 3. 2020 je natolik vágní, neurčité a založené na subjektivních pocitech, že ani podle názoru Ústavního soudu ve věci nelze bez dalšího dovodit, že by se vůči stěžovateli neznámé osoby dopustily jím vyjmenovaných trestných činů. Ve spisu je taktéž založeno sdělení policejního prezidenta o tom, že Policie České republiky nezpracovává žádné osobní údaje stěžovatele v souvislosti s nějakým vyšetřováním ani dožádáním jiného orgánu a ani Schengenský informační systém II nezpracovává žádné osobní údaje stěžovatele. Z uvedeného vyplývá, že příslušné orgány provedly ve věci základní šetření, z něhož však nevyplynulo, že je dáno důvodné podezření, že by byl vůči stěžovateli spáchán trestný čin.
12. Ústavní soud uzavírá, že orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že ve věci nebyly zjištěny žádné indicie, které by potvrzovaly podezření ze spáchání trestných činů vůči stěžovateli. Pochybení orgánů činných v trestním řízení, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nebylo ve věci zjištěno.
13. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu