ECLI:CZ:US:2021:2.US.3546.20.1
sp. zn. II. ÚS 3546/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Jižní 1820/53, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu 25 Cdo 727/2020-245 ze dne 15. října 2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2019, č. j. 23 Co 336/2019-227, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se včas uplatněnou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze ve věci jeho žaloby o 20 milionů s příslušenstvím z titulu vadného notářského zápisu. V záhlaví specifikovanými rozhodnutími měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 5. 8. 2019, č. j. 60 C 277/2008-196, rozhodl, že se v přerušeném řízení o obnově pokračuje (výrok I.), připustil zpětvzetí návrhu na změnu žaloby ze dne 25. 11. 2018 (výrok II.), zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod spisovou značkou 60 C 277/2008 (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2019, č. j. 23 Co 336/2019-227, usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.).
3. Proti rozhodnutím nižších soudů brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro vady nevymezení podmínky přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud dospěl k názoru, že dovolání není přípustné, neboť nebyla splněna povinnost vymezit způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně dovolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného nebo procesního práva. Zdůraznil, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání usnesením odmítl.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména rozporuje, že by dovolací důvod nebyl v jeho podání řádně vymezen. V další části stížnosti již stěžovatel rekapituluje předchozí stav řízení a domáhá se rovněž toho, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí o odvolání. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal obnovou řízení po obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (vedlejší účastnice řízení) zaplacení částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím z důvodu titulu náhrady škody ve výši 20 000 000 Kč způsobené neplatným notářským zápisem ze dne 26. 9. 1996, č. j. NZ 611/96, N 56/96, sepsaný notářem JUDr. Emilem Hernychem. Notář respektoval rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 56 Co 338/2004 ze dne 29.11.2004, který jej uznal odpovědným, splnil svou povinnost a řádně pojišťovně nahlásil pojistnou událost ze svého pojištění. Stěžovateli ovšem v této souvislosti vznikla škoda nevyplacením pojistné částky pojišťovnou Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group z pojistné smlouvy notáře JUDr. Emila Hemycha z titulu uznání viny notáře Hernycha rozsudkem Krajského soudu v Plzni, č. j. 56 Co 338/2004, ze dne 29. 11. 2004. Dle názoru stěžovatele je to tedy škoda nevyvratitelná dle citovaného rozsudku a pojišťovna neměla právo škodu šetřit déle než dva roky úmyslně (do té doby než notář zemřel). Následně pojišťovna oznámila poškozenému, že mu odmítá vyplatit nárok, neboť prý není účastníkem řízení. Řízení před nižšími obecnými soudy, které stěžovatelově nároku nevyhovělo, porušuje principy rovnosti před zákonem a materiálního právního státu. Výsledný stav plynoucí z posouzení obecnými soudy významně zasáhl jeho právo vlastnit majetek. Z těchto důvodů navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil se stížností směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jeho dovolání pro vady návrhu. V této souvislosti si proto Ústavní soud opatřil předmětné dovolání. Pokud by Nejvyšší soud chybně posoudil skutečnost, zda stěžovatel dostál své povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., došlo by tím k odepření spravedlnosti v intencích čl. 36 Listiny. Zároveň má skutečnost, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele z procesních důvodů, zásadní význam na rozsah přezkumu Ústavním soudem (viz bod 12 a násl. tohoto usnesení).
8. Ústavní soud ovšem po seznámení se s rozhodnutím Nevyššího soudu, jakož i s obsahem dovolání, konstatuje, že tak tomu v nyní projednávané věci nebylo, resp. že stěžovateli nebyl odepřen přístup k Nejvyššímu soudu.
9. Nejvyšší soud spatřoval vadu návrhu stěžovatele v tom, že z něj nebylo patrné, která konkrétní dovolacím soudem vyřešená otázka měla být dle jeho názoru posouzena jinak, ani při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a o jakou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu se mělo jednat. Ústavní soud k tomu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele přiléhavě, neboť jím popsané náležitosti v něm zjevně chybí. Stěžovatel skutečně dovolací důvod nevymezil tak, jak zákon požaduje, toliko rekapituloval dosavadní skutkový stav, námitky uplatněné v předchozím řízení a v této souvislosti citoval předmětná ustanovení stran vymezení dovolacích důvodů. Takové podání však zjevně zákonným požadavkům nevyhovuje.
10. Ústavní soud již v minulosti, ve shodě s dovolacím soudem, mnohokrát upozornil na to, že právní úprava ukládá dovolateli povinnost nejen identifikovat (údajně) nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, ale také vyložit, v čem má být tato nesprávnost spatřována (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel je nadto povinen jím předpokládanou nesprávnost konfrontovat s dosavadní judikaturou dovolacího soudu tím, že musí specifikovat, které z hledisek formulovaných v §237 o. s. ř. považuje za splněné, a eventuálně (v závislosti na tom kterém hledisku) odůvodnit, proč tomu tak má být (§241a odst. 2 o. s. ř.). Této povinnosti však stěžovatel v nyní projednávané věci nedostál. Za těchto okolností tak z ústavněprávního hlediska nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.): "neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod".
11. Návrh stěžovatele je tak v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud se dále zabýval návrhem směřující proti ostatním rozhodnutím. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V tomto rozsahu směřujícím proti rozhodnutím městského a obvodního soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná. Stěžovatel totiž v důsledku vadně podaného dovolání nesplnil podmínku řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tak v části směřující proti rozhodnutím městského a obvodního soudu na místě odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
13. Obecné soudy rozhodnutími, která byla napadena ústavní stížností, neporušily žádná ze stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod (čl. 11 ani čl. 36 odst. 1 Listiny).
14. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatele z části jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu