ECLI:CZ:US:2021:2.US.3572.20.1
sp. zn. II. ÚS 3572/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. S., zastoupeného Mgr. Jarmilou Holbovou, advokátkou sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2020 č. j 101 Co 26/2020-449, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Praha-západ (dále též jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem č. j. 12 Nc 10/2019-179 ze dne 15. 8. 2019 o svěření nezletilého syna stěžovatele do péče matky a rozhodl o styku stěžovatele s nezletilým. Dále určil stěžovateli povinnost přispívat na výživné od 1. 2. 2019 částkou 17 000 Kč měsíčně a určil, že dluh na výživném za období od 1. 2. 2019 do 31. 8. 2019 ve výši 119 000 Kč je stěžovatel povinen uhradit nejpozději do 30. 11. 2019.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že nezletilého svěřil do střídavé péče rodičů, určil, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 2. 2019 do právní moci rozsudku částkou 34 000 Kč měsíčně a s účinností od právní moci rozsudku částkou 17 000 Kč měsíčně, k rukám matky. Matce byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého od právní moci rozsudku částkou 3 000 Kč měsíčně k rukám stěžovatele. Krajský soud dále určil, že nedoplatek na výživném za dobu od 1. 2. 2019 do 30. 9. 2020 v částce 323 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do 30. 9. 2021.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud porušil čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4. a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 18 odst. 1, čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, jakož i práva rodiče zaručená v §858 občanského zákoníku ve spojení s porušením práv dítěte dle §915 občanského zákoníku.
5. Obecné soudy dle tvrzení stěžovatele nerespektovaly smysl relevantních zákonných ustanovení a stanovily výživné pro nezletilého v nepřiměřené výši, rovněž s ohledem na majetkové poměry stěžovatele, čímž neoprávněně zasáhly do ústavně zaručeného práva stěžovatele na soukromý a rodinný život a jeho právo vlastnit majetek.
6. Stěžovatel tvrdí, že soudy neobstaraly a neposoudily všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného, napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na zhodnocení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného. Stěžovatel zejména namítá, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je v rozporu s elementárními pravidly logiky a ekonomickými zákonitostmi. Poukazuje na své příjmy a výdaje jakožto insolvenčního správce a poukazuje na pochybení, jichž se krajský soud při výpočtu výše výživného dopustil (nezohlednění DPH, odvodů, dalšího zdanění), upozorňuje na rozdíl mezi tržbami a čistým příjmem. Soudem zjištěná výše příjmu stěžovatele je v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Stěžovatel tvrdí, že provedené důkazy byly hodnoceny nesprávně a rozhodnutí soudu je svévolné.
7. Stěžovatel namítá nerovný přístup k účastníkům řízení, popírá skutkové závěry soudu, že žije nákladným životem, což má být v rozporu s tvrzenými nízkými příjmy, zdůvodňuje ekonomickou výhodnost pronájmu rodinného domu pro účely bydlení a kanceláře.
8. Soud stanovením vysokého výživného zasáhl do práv a povinností stěžovatele jako rodiče více, než bylo nezbytné pro zajištění zájmu dítěte. Soud porušil dle stěžovatele též právo dítěte ve smyslu čl. 32 odst. 4, neboť nepřihlédl k rovnosti obou rodičů, kteří se mají podílet na výchově a péči o nezletilého rovným dílem dle svých možností a schopností.
9. Stěžovatel požaduje přednostní projednání ústavní stížnosti, neboť uhrazením zpětně navýšeného výživného ve výši 323 000 Kč k rukám matky by došlo k vážné a neodvratitelné újmě na majetku stěžovatele.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu určením s výší výživného ze strany krajského soudu a zpochybnění jeho skutkových závěrů.
13. K samotnému hodnocení důkazů a vyvozování konkrétních právních závěrů Ústavní soud připomíná nezbytnou zdrženlivost v oblasti věcného přezkumu rozhodnutí obecných soudů, neboť není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručených práv či svobod účastníka řízení. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
14. Ústavní soud po konfrontaci argumentů stěžovatele s rozhodnutím okresního i krajského soudu nemůže stěžovateli přisvědčit, že by došlo ze strany obecných soudů k extrémnímu excesu při hodnocení provedených důkazů. Z obou rozhodnutí soudů je zřejmé, že se majetkovými i příjmovými poměry rodičů zabývaly. Odvolací soud vyšel též z příjmové potenciality stěžovatele vzhledem k jeho profesi insolvenčního správce a množství případů, které řeší. Ústavní soud není oprávněn posuzovat věcnou správnost napadených rozhodnutí, neboť není opravnou instancí v rovině přezkumu zákonnosti a věcné správnosti napadených rozhodnutí. Jeho kasační zásah je možný pouze v případě extrémních excesů v důkazním procesu, k čemuž v nyní posuzované věci nedošlo.
15. Jak se podává z napadeného rozhodnutí, odvolací soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že veškeré jeho příjmy tvoří pouze mzda, kterou si vyplácí ze své obchodní společnosti, vyšel z pohybů na účtech stěžovatele a zabýval se převody z podnikatelského na osobní účet stěžovatele. V situaci, kdy se tvrzení stěžovatele před soudem prvého a druhého odlišovala (ve vtahu k tvrzeným osobním nákladům a nákladům na podnikání ve výši cca 100 000 měsíčně), resp. vyvstaly-li další nejasnosti o původu peněz, se kterými stěžovatel disponoval (tvrzená půjčka 500 000 Kč od přítelkyně, kterou však stěžovatel nesplácí a nemá na ni smlouvu), je věcí primárně obecných soudů, aby v souladu s principem volného hodnocení důkazů posoudily důvěryhodnost tvrzení účastníků řízení týkající se majetkových poměrů, a posoudily mj. právě to, zda nejsou příjmy účelově zkreslovány, ať již daňovou optimalizací, či jinak.
16. Z hlediska samotné výše výživného nelze stanovené výživné považovat za nepřiměřeně vysoké, tudíž způsobilé porušit rodičovská práva stěžovatele např. ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015 (N 217/79 SbNU 489). K navýšení výživného oproti rozhodnutí soudu prvého stupně (ze 17 000 Kč na 34 000 Kč měsíčně) došlo za dobu, kdy byl nezletilý ve výlučné péči matky. Zvýšené výživné ve výši 34 000 Kč měsíčně bylo stěžovateli vymezeno za dobu cca 1 a tři čtvrtě roku, dále pak v době střídavé péče bylo ponecháno výživné ve výši 17 000 Kč při současné vyživovací povinnosti matky ve výši 3 000 Kč. Tato výše není vzhledem k popsaným majetkovým poměrům stěžovatele způsobilá porušit jeho právo na rodinný život či vlastnické právo.
17. Ke splatnosti navýšeného dlužného výživného byla stanovena poměrně dlouhá doba, tudíž ani v tomto ohledu nelze považovat napadené rozhodnutí za porušení majetkových práv stěžovatele.
18. Ústavní soud tak uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvého stupně, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
19. Požadavku stěžovatele na přednostní projednání Ústavní soud fakticky vyhověl, neboť se stížností zabýval bez zbytečného odkladu.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu