ECLI:CZ:US:2021:2.US.3588.20.1
sp. zn. II. ÚS 3588/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., právně zastoupeného JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem Wolkerova 2, Bílovec, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2020 č. j. 13 Co 156/2020-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jsou v rozporu se základními právy jeho nezletilé dcery dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku krajského soudu zjistil, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí soudu o zvýšení výživného, které je matka nezletilé dcery M. K. (dále jen "nezletilá dcera") a již zletilého syna V. K. (dále jen "zletilý syn") povinna platit. Krajský soud konkrétně rozhodl, že rozsudek prvostupňového soudu se mění tak, že výživné stanovené matce rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 11. 2017 pro tehdy nezletilého syna v částce 3 200 Kč a pro nezletilou dceru v částce 2 800 Kč měsíčně se zvyšuje pro již zletilého syna s účinností od 1. 11. 2020 na částku 4 000 Kč měsíčně a pro nezletilou dceru s účinností od 1. 9. 2018 na částku 3 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 11. 2020 na částku 4 000 Kč měsíčně, přičemž výživné pro zletilého syna je splatné k jeho rukám a výživné pro nezletilou dceru je splatné k rukám otce, vždy k prvnímu dni v měsíci předem; soud rozhodl také o doplacení dlužného výživného pro nezletilou dceru a o splatnosti nově stanoveného výživného pro nezletilou dceru i zletilého syna (výrok I.); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.); žádnému z účastníků nepřiznal ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Tímto rozsudkem krajský soud v podstatě k odvolání matky na jedné straně rozhodl, že nově zvýšené výživné pro nezletilou dceru bude stanoveno ve výši o 200 Kč měsíčně nižší, než původně stanovil prvostupňový soud. Na straně druhé však rozhodl, že matka je povinna začít platit toto zvýšené výživné s účinností o 2 měsíce dřív než dle rozhodnutí prvostupňového soudu. Krajský soud oproti prvostupňovému rozhodnutí rovněž rozhodl o zvýšení výživného také pro již zletilého syna, nejen pro nezletilou dceru.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v záhlaví citovaný rozsudek krajského soudu porušuje základní práva jeho nezletilé dcery - ta má ovšem v řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti toliko postavení vedlejší účastnice, nikoli navrhovatelky - podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Odůvodňuje to tím, že zvýšené výživné pořád není dostatečně vysoké a neodpovídá tabulce Ministerstva spravedlnosti České republiky. Z toho důvodu má za to, že rozhodnutí krajského soudu je v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé a jejími základními právy. Stěžovatel porušení vlastních základních práv nenamítá.
4. Ústavní soud především uvádí, že v řízení o ústavních stížnostech je vázán petitem, nikoli odůvodněním ústavní stížnosti. Tato skutečnost je v nyní posuzované věci významná z toho důvodu, že stěžovatel sice petitem napadá rozhodnutí, jež bylo vydáno v řízení, jehož byl účastníkem, jež má dopad do jeho právní sféry a jež je i pro něj méně příznivé než rozhodnutí prvostupňového soudu, avšak v ústavní stížnosti nenamítá porušení svých základních práv, nýbrž základních práv třetí osoby (nezletilé dcery).
5. Za této situace Ústavní soud zvolil výklad příznivější pro stěžovatele a při posuzování splnění procesních předpokladů řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení všech okolností Ústavní soud však konstatuje, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud úvodem znovu zdůrazňuje, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se blíží institutu actio popularis, neboť stěžovatel nenamítá porušení svých základních práv, nýbrž základních práv třetí osoby (nezletilé dcery), jež v řízení o ústavní stížnosti nemá postavení navrhovatelky, nýbrž pouze vedlejší účastnice. Jelikož Ústava České republiky nesvěřuje Ústavnímu soudu pravomoc rozhodovat o takovém typu návrhu, Ústavní soud se stížnostními námitkami směrujícími do oblasti tvrzeného porušení základních práv nezletilé nemohl zabývat.
8. Nicméně s ohledem na vázanost petitem ústavní stížnost se Ústavní soud zabýval otázkou, zda napadené rozhodnutí není zatíženo tak zásadními a zjevnými vadami, jež by jej mohly vést ke konstatování porušení základních práv stěžovatele. Žádné takové vady ale v napadeném rozsudku krajského soudu neshledal. Naopak má za to, že rozhodnutí krajského soudu je založeno na řádně zjištěném skutkovém stavu, soud poskytl všem účastníkům řízení dostatečný prostor k vyjádření a procesní obraně, dostatečně zohlednil (základní) práva, oprávněné zájmy a potřeby účastníků řízení (zejm. nezletilé dcery) a své rozhodnutí odůvodnil řádným, srozumitelným, logickým a dostatečně pečlivým způsobem.
9. V rámci obiter dictum Ústavní soud především podotýká, že i kdyby stěžovatel podal ústavní stížnost jménem svým a současně jménem své nezletilé dcery, která byla v řízení před obecnými soudy zastoupena kolizním opatrovníkem, nikoli stěžovatelem, tak by muselo být postupováno podle již ustálené judikatury, z níž plyne, že k podání ústavní jménem nezletilé je oprávněn kolizní opatrovník, nikoli stěžovatel (v podrobnostech srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 455/19 ze dne 13. 9. 2019, body 10 až 14). Dále Ústavní soud podotýká, že i kdyby se mohl meritorně zabývat otázkou výše výživného pro nezletilou dceru, tak lze mít s ohledem na skutkové okolnosti případu silné pochybnosti o tom, zda by dotčená věc mohla dosáhnout ústavněprávní rozměr.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu