ECLI:CZ:US:2021:2.US.376.21.1
sp. zn. II. ÚS 376/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti 1) Mgr. Evy Penkové a 2) JUDr. Františka Penka, obou zastoupených JUDr. Ivanem Punčochářem, advokátem, se sídlem Nad Hejtmanem 17, Planá nad Lužnicí, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. listopadu 2020, č. j. 8 C 94/2020-93, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4. Tvrdí přitom, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejich práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny.
2. Stěžovatelé shrnuli, že klíčovou otázkou v řízení před soudem prvního stupně byla výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení. Stěžovatelé se bezdůvodně obohatili tím, že i po výpovědi nájemní smlouvy užívali garáže na cizích pozemcích. Tuto skutečnost stěžovatelé nerozporovali, tvrdili však, že výše peněžité náhrady měla odpovídat výši nájemného, jež bylo sjednáno v nájemní smlouvě. Obvodní soud pro Prahu 4 naopak rozhodl, že peněžitá náhrada musí odpovídat obvyklé ceně. Podle soudu se ustanovení §2999 odst. 2 občanského zákoníku, na něž stěžovatelé odkazovali, neaplikuje pro futuro v případech, kdy došlo k vypovězení platné smlouvy, nýbrž pouze pro výpočet peněžité náhrady "do minulosti", např. pokud by nájemní smlouva byla neplatná či pokud by došlo k odstoupení od smlouvy. Takový výklad práva provedený Obvodním soudem pro Prahu 4 pokládají stěžovatelé za nesmyslný a protimluvný.
3. Stěžovatelé si uvědomují, že řízení bylo vedeno o bagatelní částku, přesto však mají za to, že je zde prostor pro zásah Ústavního soudu. Obvodní soud pro Prahu 4 totiž podle nich extrémně vybočil ze zásad spravedlivého procesu.
4. Přezkum ze strany Ústavního soudu je dle stěžovatelů vhodný i proto, že by bylo vhodné sjednotit judikaturu k otázce výše náhrady v typově podobných případech.
5. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal.
7. V řízení před Obvodním soudem byl veden spor o částku 7 315 Kč s příslušenstvím. Jedná se tedy o částku, u níž zákonodárce zásadně neumožňuje podat odvolání ani dovolání. Tuto skutečnost nelze při rozhodování o ústavní stížnosti opomenout.
8. Při posuzování případných pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud mj. přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z tohoto důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, které jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 762/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 3462/16 ze dne 15. 11. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je ji tudíž nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 762/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 315/17 ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1998/16 ze dne 28. 7. 2016). Ústavní soud došel v dané věci k závěru, že částku, která je předmětem tohoto řízení, lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za částku bagatelní.
9. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti (s výjimkou extrémních situací) pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2507/19 ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002). O extrémní situaci by se přitom jednalo zejména tehdy, pokud by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 ze dne 15. 2. 2012 (N 32/64 SbNU 339) a contrario nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 ze dne 11. 3. 2010). Důvodem, pro který Ústavní soud výjimečně přezkoumává napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci i v případě bagatelních částek, může být také okolnost, že se v konkrétním případě jedná o zcela zjevný zásah do základních práv stěžovatele (popřípadě jiných osob), anebo tento případ evidentně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a to např. potřebou ústavněprávně vyložit (potenciální) kolizi mezi některými základními právy a ústavními hodnotami, popř. zájmy státu. Vady podobného charakteru, popřípadě zmíněnou potřebu ústavněprávního výkladu, však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
10. Interpretace relevantních ustanovení (zejména ustanovení §2999 odst. 2) občanského zákoníku Obvodním soudem pro Prahu 4 je racionální, logická a řádně odůvodněná a nelze říci, že by byla v extrémním rozporu se zásadami spravedlnosti, jak tvrdí stěžovatelé. Napadené rozhodnutí nevykazuje žádné znaky libovůle. Soud se klíčovou otázkou výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení zevrubně zabýval a jeho právní názor reflektoval i doktrinární prameny.
11. Stěžovatelům je třeba dát za pravdu v tom, že je vhodné, aby judikatura stran výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení po ukončení smluvního vztahu byla sjednocena. Sjednocování rozhodovací praxe v relativně subtilních otázkách občanského práva však není úkolem Ústavního soudu. K tomu jsou povolány - ovšem v případech, v nichž je přístup k těmto soudům otevřen - soudy odvolací a především Nejvyšší soud, jejichž roli Ústavní soud nemůže suplovat. Mimo to, Ústavnímu soudu z úřední činnosti není známo, že by v této otázce obecné soudy rozhodovaly nejednotně a ani stěžovatelé žádné příklady judikatury založené na opačném právním názoru neuvádějí.
12. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 proběhlo v souladu s principy spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu