ECLI:CZ:US:2021:2.US.401.21.1
sp. zn. II. ÚS 401/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele PWRGASS s.r.o., Polička - Dolní Předměstí, Střítežská 399, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem se sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 Af 39/2019-156 ze dne 11. 11. 2020 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 113/2020-43 ze dne 16. 7. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo zrušeno původní rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jímž byly zrušeny dodatečné platební výběry proti stěžovateli. Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále též "správce daně") provedl u stěžovatele daňovou kontrolu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců červenec až prosinec 2012. Stěžovatel se v rámci své obchodní činnosti v uvedených zdaňovacích obdobích zabýval zejména nákupem a prodejem pohonných hmot. Správce daně ověřoval daňové povinnosti žalobce v rozsahu zdanitelných plnění přijatých od tuzemského dodavatele ZEROGAS Fuel s.r.o. (dále též "ZEROGAS Fuel"), který v prověřovaném období stěžovateli dodal pohonné hmoty v úhrnné hodnotě základu daně 178 168 994,92 Kč. Stěžovatel v podaných daňových přiznáních jako místo plnění v případě těchto dodávek pohonných hmot uvedl tuzemsko. Správce daně však na základě zjištěných skutečností měl o tomto tvrzení pochybnosti a dospěl k závěru, že šlo o intrakomunitární plnění, tedy o dodání zboží do jiného členského státu, resp. o pořízení zboží z jiného členského státu na straně žalobce. Správce daně na základě výsledků daňové kontroly vydal dne 24. 11. 2017 šest dodatečných platebních výměrů, kterými stěžovateli doměřil DPH za daná zdaňovací období a uložil povinnost uhradit penále z částky doměřené daně. Stěžovatel poté, co byl vyzván k odstranění vzniklých pochybností, nepředložil jinou verzi skutkového děje, která by pochybnosti správce daně vyvrátila. Netvrdil-li tedy stěžovatel, poté co na něj přešlo zpět důkazní břemeno, který subjekt měl před ním nabýt jako pořizovatel právo nakládat se zbožím jako vlastník a od koho, nebylo povinností správce daně tuto skutečnost dále podrobně prokazovat. Z rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství (dále jen "žalovaný") vyplývá, že při posuzování okolností případu hodnotil získané CMR listy, e-AD dokumenty, dokumenty VIES i doklady podle zákona o spotřebních daních. Jak správce daně, tak žalovaný (zejména body 71 až 79 rozhodnutí o odvolání) předestřeli podrobné úvahy týkající se závěrů vyplývajících z těchto důkazních prostředků, které, jak plyne ze správního spisu, řádně provedli. Správce daně i žalovaný tyto důkazy hodnotili jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a dospěli k závěru, že neosvědčují žalobcovo tvrzení o místu plnění v tuzemsku.
3. Krajský soud v napadeném rozhodnutí, jímž na základě citovaného rozsudku Nejvyššího soudu zamítl stěžovatelovu žalobu, uvedl, že žalovaný i správce daně se vypořádali též s argumentací týkající se věrohodnosti CMR nákladních listů (viz např. s. 22 až 25 zprávy o daňové kontrole a bod 75 rozhodnutí o odvolání). Námitky týkající se výkladu mezinárodních pravidel Incoterms stěžovatel v odvolání neuplatnil, žalovanému i proto nelze vytýkat, že se touto otázkou ve svém rozhodnutí nezabýval. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku výslovně uvedl, že neidentifikoval žádné konkrétní důkazní návrhy a tvrzení obsažené v odvolání či v reakci na výzvu k prokázání skutečností, které by zůstaly opomenuty a ke kterým by se správce daně či žalobce nijak nevyjádřili. Namítá-li stěžovatel, že finanční orgány přičetly intrakomunitární přepravu vícero článkům v řetězci (přepravci Ing. Martin Divíšek a EUROBIT GROUP), což svědčí o účelovosti jejich postupu, je v prvé řadě třeba uvést, že jde o tvrzení vztahující se k řízením odlišným od nyní posuzované věci. Podle napadeného rozhodnutí krajského soudu závěry finančních orgánů, které v uvedených věcech učinily, nepřísluší soudu hodnotit. Byla-li přeprava zboží přiznána obchodní transakci mezi stěžovatelem a jeho dodavatelem, v případě veškerých předcházejících transakcí bude místo dodání v jiném členském státu [a daná plnění tak nebudou předmětem daně podle §2 odst. 1 písm. a) zákona o DPH].
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že stěžovatel nemohl ve své argumentaci využít závěru rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věcí AREX C-414/17 a navazující judikatury Nejvyššího správního soudu. V odvolání stěžovatel podle rozsudků ve věci AREX nesprávně argumentoval přímou provázaností spotřební daně a daně z přidané hodnoty. Přesto podle stěžovatele nelze odhlédnout od faktu, že režim spotřební daně je řízen určitými pravidly, která určují časovou posloupnost. Na daňových dokladech od odběratele byla vyčíslena česká spotřební daň. České spotřební daní podléhá až zboží, které je prokazatelně pod dohledem celní správy na území české republiky. Daňový doklad je tedy další důkaz o tom, že smluvní strany považovaly za okamžik přechodu vlastnictví jednoznačně až Českou republiku, a k přechodu vlastnictví mohlo dojít až na jejím území. Podle stěžovatele žalovaný nesprávně argumentoval tím, že je rozhodující, kdo organizuje přepravu, ačkoliv toto kritérium není pro odmítnutí nároku na odpočet dostačující. Podle stěžovatele pak právě jen organizace dopravy byla argumentem žalovaného. Stěžovatel se tudíž domnívá, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné a že obdobně rozhodoval i Nejvyšší správní soudu a to ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2015 č. j. 5 Afs 77/2015-43. Stěžovatel je přesvědčen, že se Nejvyšší správní soud odklonil od své předchozí judikatury, a proto měl být aktivován rozšířený senát. Tím, že věc nebyla postoupena rozšířenému senátu, bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na zákonného soudce vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Z argumentace stěžovatele vyplývá, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své základní právo na zákonného soudce, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své povinnosti uhradit doměřenou daň. Judikatura, od níž se měl údajně Nejvyšší správní soud odchýlit, reagovala na odlišnou skutkovou i právní situaci než jsou rozhodnutí týkající se stěžovatele.
9. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu