ECLI:CZ:US:2021:2.US.430.21.1
sp. zn. II. ÚS 430/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem Křížová 18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1051/2020 ze dne 22. října 2020, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 465/2019-254 ze dne 3. června 2020 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 91 T 135/2019-190 ze dne 5. listopadu 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Krajského soudu v Brně a rozsudku Městského soudu v Brně pro jejich nezákonnost a nesouladnost s čl. 8, čl. 26, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl obviněným v trestní věci kvalifikované jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za kterou byl stěžovatel v záhlaví specifikovaným rozsudkem městského soudu odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti měsíců. Současně mu podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uložil, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu též uložil povinnost nahradit poškozené Veřejná zeleň města Brna, příspěvková organizace, sídlem Kounicova 1013/16a, Brno, IČ: 621 61 521, škodu ve výši 78 892 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak poškozené Technické sítě Brno, a. s., sídlem Barvířská 5, Brno, IČ: 255 12 285, odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel se dle prvostupňového rozsudku měl skutku konkrétně dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v květnu 2019 ve večerních hodinách řídil po požití většího množství alkoholu osobní motorové vozidlo značky Mercedes Benz G63 AMG ulicemi v centru města Brna, přičemž poblíž sloupu trolejového vedení v zatáčce nezvládl řízení vozidla v důsledku vysoké rychlosti. Přejel s vozidlem vlevo mimo vozovku, najel přes chodník do parku, kde s vozidlem havaroval najetím do kovového zábradlí, okrasných keřů a sloupu veřejného osvětlení. Tím vznikla škoda na jeho vozidle v policií odhadované výši 500 000 Kč, na parkovém keřovém porostu a zábradlí ve výši 78 892 Kč ke škodě Veřejné zeleně města Brna, příspěvkové organizace, a na sloupu veřejného osvětlení ve výši nejméně 18 184 Kč, ke škodě Technických sítí Brno, a. s. Po dopravní nehodě byla u stěžovatele dechovou zkouškou zjištěna hladina alkoholu v krvi 1,94 g/kg, přičemž opakovanou dechovou zkoušku odmítl, stejně tak i lékařské vyšetření spojené s odběrem krve ke zjištění hladiny alkoholu v krvi, a nebyl tedy schopen vzhledem k množství před jízdou požitého alkoholu bezpečně ovládat motorové vozidlo.
4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením zamítl podle §256 trestního řádu. Proti usnesení soudu druhého stupně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to zejména proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předně poukázal na zásadní procesní vady, jež provázely dosavadní průběh řízení a přinesly porušení jeho práva na spravedlivý proces, a na nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, které není řádně odůvodněno, resp. odvolací soud se v něm vůbec nevypořádal s částí jeho odvolacích námitek. Stran procesních vad jednak vytkl odvolacímu soudu, že opakovaně porušil jeho právo na obhajobu, usnesení odvolacího soudu považoval nadto za nepřezkoumatelné. Dále stěžovatel namítal neprokázání skutku a též porušení zásady in dubio pro reo. Své potrestání hodnotil jako drakonické a svým způsobem likvidační. Nejvyšší soud však stěžovateli nepřisvědčil. Zdůraznil, že svou veškerou argumentaci staví výhradně na vlastní verzi skutkového děje. Námitky stěžovatele však soud neshledal za důvodné a dovolání odmítl.
5. Stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů ústavní stížností. V úvodu ústavní stížnosti, jakož i dalších podáních směřovaných k Ústavnímu soudu, stěžovatel konstatuje, že od samého počátku nesouhlasí s trestním stíháním vedeným proti jeho osobě a nebylo zjištěno, že řidičem byl právě on. Výpovědi policistů (strážníků) jsou zaujaté a vzájemně rozporné. Výrok prvostupňového soudu porušuje zásadu in dubio pro reo. Na žádné konkrétní důkazy obecné soudy ani nepoukázaly. Nebylo prokázáno, že by stěžovatel požil větší množství alkoholu. Nedošlo k opakované dechové zkoušce a chybí tedy jednoznačný důkaz. Škoda na cizím majetku rovněž nebyla prokázána. Určitá zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Skutková verze stěžovatele (že vozidlo řídil někdo jiný), nebyla spolehlivě vyvrácena. Trest stěžovatel považuje za drakonický a likvidační. Tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nadto nebyly soudy nestranné a nezávislé, zejména prvostupňový samosoudce neskrýval svou averzi vůči stěžovateli. A byl celkově nepříjemný. Celé trestní stíhání a odsouzení stěžovatele proběhlo v závěru pouze v rovině "tvrzení proti tvrzení. Zákazem řízení došlo k zásahu do práva stěžovatele podnikat a rovněž mu bylo jako zámožné osobě v důsledku trestního stíhání odejmut zbrojní průkaz k jeho legální obraně.
II. Hodnocení Ústavního soudu
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně soudním orgánem ochrany ústavnosti. V tomto ohledu je nutné zmínit, že jedině obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
10. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedená východiska nejprve uvádí, že námitky stěžovatele směřují zejména proti způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Ve své stížnosti však neuvádí žádné jiné argumenty a ani námitky, s nimiž by se obecné soudy řádně nevypořádaly již v odvolacím a především v dovolacím řízení, přičemž v obou případech stěžovatelově opravnému prostředku nebylo vyhověno. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní relevance.
12. Ústavní soud dospěl na základě výše uvedených zásad k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené v tomto smyslu neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek ve skutečnosti postiženo není.
13. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestného činu je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí neplyne jakýkoliv podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které příslušné procesní předpisy předepisují pro režim získání potřebných skutkových zjištění. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
14. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady.
15. Porušením práva na obhajobu se zabýval Nejvyšší soud i nad rámec přípustnosti dovolacího důvodu (tvrzených vad), přičemž vyšlo najevo, že soudy se stěžovatelovým obhájcem řádně jednali a námitka stěžovatele je tak v tomto rozsahu nedůvodná. V ústavní stížnosti namítané vyrozumění o veřejném zasedání obhájci doručeno bylo a byla rovněž zachována pětidenní lhůta od doručení k přípravě. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že by jeho obhájcům (stejně jako jemu samotnému) byl odvolacím soudem znemožněn výkon obhajoby, přičemž protokoly ze zasedání se zabývaly již obecné soudy. Námitky stěžovatele proti nestrannosti prvostupňového soudce pak svědčí spíše o nesouhlasu stěžovatele s meritorním vyústěním věci.
16. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, krajského soudu a městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
17. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu