ECLI:CZ:US:2021:2.US.468.21.1
sp. zn. II. ÚS 468/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Zbyňka Bílka, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram I, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 č. j. 20 Cdo 3361/2020-631, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně neuvádí, v čem spatřuje zásah do svých základních práv a porušení jakého základního práva se dovolává. Z obsahu podání však je možno usoudit, že nesouhlasí s tím, že jeho dovolání nebylo meritorně projednáno, a tím mělo dojít k zásahu do jeho práva na soudní ochranu dle čl. 36, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu ze dne 5. 9. 2019 č. j. 20 Co 321/2019-486, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Příbrami jako soudu prvního stupně ze dne 26. 6. 2019 č. j. 21 Nc 5397/2002-467, a to ve výrocích o zastavení řízení o návrhu stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce a o zamítnutí jeho návrhu na odklad provedení exekuce. K odmítnutí dovolání došlo proto, že stěžovatelovo dovolání nesplňovalo obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatel jako dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud poukázal na svou rozhodovací praxi, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 občanského soudního řádu a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné a vzájemně se vylučující předpoklady přípustnosti dovolání. Tomuto požadavku stěžovatel jako dovolatel nevyhověl, uvedl-li pouze (aniž by explicitně označil, že vůbec hodlá přípustnost dovolání vymezit), že "v tomto dovolání je řešena závažná procesní otázka, kdy se Krajský soud v Praze odchýlil od věcného výkladu ustanovení §175 odst. 1 občanského soudního řádu platného v r. 1997, kdy toto zákonné ustanovení zakotvovalo "směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou odpůrce". Z citované formulace dovolání se proto podle Nejvyššího soudu nelze dobrat zjištění, v čem stěžovatel jako dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 občanského soudního řádu, přičemž ani z dalšího textu dovolání není zřejmé (seznatelné), jaké hledisko přípustnosti dovolání si zvolil.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti pouze uvedl, že podává ústavní stížnost proto, že s napadeným usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání nesouhlasí a že došlo v předchozím řízení k nesprávnému posouzení otázky doručení směnečného platebního rozkazu, který měl být doručen do vlastních rukou, ačkoliv se takto nestalo. Důvodem dovolání byla ta skutečnost, že právní otázka ohledně doručení směnečného platebního rozkazu má být posouzena jinak, nežli učinil dosud soud prvního a druhého stupně.
II.
4. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je na samé hranici projednatelnosti, neboť výslovně neuvádí, jaká základní práva stěžovatele a čím měla být porušena, nicméně vyložil ji podle jejího obsahu a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
7. Posouzení ústavní stížnosti závisí na zodpovězení otázky, zda obstojí závěr Nejvyššího soudu o tom, zda stěžovatelovo dovolání splňovalo náležitosti uvedené v §241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu a zda měla být otázka, kterou stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, vypořádána již v dovolacím řízení. Pokud by tomu tak bylo, odmítnutím dovolání pro nedostatek těchto náležitostí by byl stěžovateli odepřen přístup k dovolacímu soudu.
8. Zákon nestanoví konkrétní formu, jakou má dovolatel vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Není proto samo o sobě překážkou, stane-li se tak v dovolání například na více místech. Z dovolání nicméně musí být zřejmé, co je obsahem právní otázky, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu, a jakým způsobem na ni dovolatel nahlíží z hlediska dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy která ze situací uvedených v §237 občanského soudního řádu měla podle jeho názoru nastat [srov. např. nález ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 2622/16 (N 79/85 SbNU 353)]. Toto vymezení musí být jednoznačné, přičemž není úlohou Nejvyššího soudu je jakkoli domýšlet či doplňovat. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu i argumentace stěžovatele, ale rovněž z obsahu dovolání, předloženého stěžovatelem Ústavnímu soudu, Ústavní soud zjistil, že v dovolání stěžovatele skutečně není vymezen ani jeden z důvodů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v §237 občanského soudního řádu. Tímto důvodem rozhodně podle zákona totiž není názor dovolatele, že věc měly nižší soudy rozhodnout jinak, jak dovozuje stěžovatel. Za této situace tak nezbývá než uzavřít, že dovolací soud při odmítnutí dovolání nepochybil a napadeným usnesením nebylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..
V Brně dne 2. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu