ECLI:CZ:US:2021:2.US.471.21.1
sp. zn. II. ÚS 471/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Jiřího P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Tomášem Vránou, advokátem se sídlem Dolní náměstí 1, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2020, sp. zn. 0 P 55/2016, a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 2. prosince 2020, č. j. 70 Co 353/2020-2502, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Okresního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě ve věci rodičovské péče o nezletilou dceru. Rozhodnutími měla být porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a podle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na výchovu svého dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny.
2. Stěžovatel je otcem nezletilé dcery. V minulosti mu byl rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 P 55/2016-1723 ze dne 18. ledna 2019 zakázán styk s jeho nezletilou dcerou. Důvodem bylo počínání stěžovatele v hrubém rozporu se zájmem nezletilé, zejména její pohřešování a pobyt s otcem na neznámém místě, nespolupráce otce a nerespektování dosavadních soudních rozhodnutí. V lednu 2020 byli oba rodiče nezletilé vedeni k rodinné terapii, k jejímu zahájení ovšem nedošlo. V květnu 2020 podal stěžovatel podezření na pohlavní zneužívání nezletilé v rodině matky, podezření prověřil OSPOD - stěžovatel se ale s jeho postupem ve věci neztotožnil.
3. U Okresního soudu v Olomouci se stěžovatel návrhem domáhal nařízení předběžného opatření, kterým by byl upraven jeho styk s nezletilou dcerou v rámci služby asistovaného kontaktu v organizaci Poradny pro rodinu Olomouc, za přítomnosti pracovníka uvedené organizace a se stanovením povinnosti matce. Usnesením okresního soudu byl tento návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření zamítnut. Soud zdůraznil, že předběžné opatření upravující rodinné poměry je svou povahou opatřením mimořádným a základním důvodem pro nařízení je potřeba prozatímně upravit poměry účastníků. Dospěl k závěru, že v daném případě tato potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků ve formě stěžovatelem (otcem) navrhovaného předběžného opatření nebyla osvědčena.
4. Stěžovatel v záhlaví specifikované usnesení soudu prvního stupně napadl včas podaným odvoláním. Namítal zejména, že při rozhodování o úpravě styku je nutné mít na paměti zejména, že být spolu znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči. Vyjádřil též přesvědčení, že okresní soud není schopen projevit schopnost sebereflexe a uchýlil se k přehlížení ohavných činů páchaných na nezletilé ze strany matky a její rodiny. Doplnil, že odvolací soud nepochybně zváží, zda po vlastním hodnocení skutkového stavu, kdy bude přikládat náležitou vážnost důkazům ve spise soudu. K podanému odvolání se vyjádřil kolizní opatrovník nezletilé a to tak, že s odvolacími argumenty stěžovatele nesouhlasil. Poukázal zejména na vývoj situace v rodině a zdůraznil, že styk otce s dítětem byl zakázán. Uvedl, že stěžovatel od prošetření jeho podezření na pohlavní zneužívání nezletilé OSPOD komunikuje s despektem a jeho emailová komunikace postrádá základy slušného chování. V září 2020 pak byla otci uložena povinnost využít individuální odbornou poradenskou pomoc, ze které se v době vyjádření kolizního opatrovníka uskutečnily zatím 2 schůzky - prozatím bez sdělení průběhu terapie. Ze strany Policie ČR bylo též zadáno Znaleckému ústavu pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii zpracování revizního znaleckého posudku. Dle kolizního opatrovníka od posledního soudního rozhodnutí (o zákazu styku stěžovatele s jeho dcerou) nedošlo k podstatným změnám, aby byl styk obnoven a upraven projednávaným předběžným opatřením, a proto navrhoval potvrzení usnesení soudu prvního stupně.
5. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, jakožto odvolacího soudu, bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno s tím, že pro předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení usnesení soudu prvního stupně, což mimo jiné znamená, že nemůže být přihlédnuto k důkazům, tvrzením a listinám, které soud prvního stupně neměl k dispozici v době vyhlášení svého usnesení. Dále se odvolací soud ve svém usnesení ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla osvědčena potřeba zatímní úpravy poměru účastníků ve formě stěžovatelem navrhovaného předběžného opatření. Konstatoval též, že závěry rekapitulované ve vyjádření kolizního opatrovníka správnost závěrů okresního soudu ohledně zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření jen podtrhují.
6. Stěžovatel nyní v ústavní stížnosti namítá zejm. extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů s důkazy provedenými v soudním řízení, a to v případě postupu jak prvostupňového, tak odvolacího soudu. Ke svým závěrům soudy dospěly pouze na základě křivého obvinění matkou. Dle stěžovatele soudy dostatečně svá rozhodnutí neodůvodnily, ignorovaly stěžovatelovo dlouhodobé upozorňování na týrání nezletilé ze strany matky a její rodiny a projevily tak lhostejnost ke skutečnému zájmu nezletilé dcery. Stěžovatel v rozhodnutí soudů spatřuje libovůli, svévolné uplatňování soudní moci, pomstu a až nenávistný postoj vůči stěžovateli. Úprava styku nastavená předběžným opatřením je pro stěžovatele zcela krajním prostředkem, jelikož matka nezletilé brání stěžovateli ve styku s nezletilou. Podle stěžovatele dochází k "hříšně deviantnímu" jednání matky nezletilé a její rodiny vůči nezletilé. Podle stěžovatele se uchýlili k týrání nezletilé, které má probíhat dokonce formou pohlavního zneužívání a také šířením dětských pornografických fotografií, na kterých je zachycena nezletilá. Tyto namítané skutečnosti však obecné soudy zcela přehlížejí. Stěžovatel tedy dále vyslovil námitku podjatosti soudkyně soudu prvního stupně, neboť pojal podezření, že dochází ke korupci, jelikož soud nezajímá oprávněný zájem nezletilé a toleruje deviantní chování matky vůči nezletilé. Soudkyně soudu prvního stupně dle jeho názoru rozhodla úmyslně a účelově ve prospěch matky nezletilé, aniž by vzala v úvahu nejlepší zájem, život a zdraví nezletilé. Tuto námitku však odvolací soud také vyloučil. Stěžovatel vyjádřil podezření, že za okolností shora uvedených, obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva.
II. Hodnocení ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a není tedy součástí soustavy obecných soudů a ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, tj. není třetí "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Úprava styku rodičů s dítětem formou předběžného opatření je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaká úprava styku rodičů s nezletilým je pro dítě nejvhodnější a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti postupuje Ústavní soud zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilé dcery v projednávaném případě však nedošlo. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
12. Ústavní soud považuje za vhodné na tomto místě připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů týkající se úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 a §923 občanského zákoníku, které oba změnu příslušných rozhodnutí podmiňují "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil již např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (N 105/73 SbNU 683) nebo sp. zn. I. ÚS 1437/15 ze dne 17. května 2016 (N 87/81 SbNU 449). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
13. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími krajského a okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebo jiných osob a ani neodporují nejlepšímu zájmu nezletilé.
14. Ústavní soud tak shledal ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu