ECLI:CZ:US:2021:2.US.473.21.1
sp. zn. II. ÚS 473/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve vazební věznici Praha Pankrác, P.O.Box 5, Praha 4, zastoupeného JUDr. Klárou Schneiderovou, advokátkou se sídlem Těchařovice 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020 č. j. 6 Tdo 639/2020-2389, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2020 č. j. 5 To 73/2019-2229 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2019 č. j. 7 T 5/2018-2107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatel byl s v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze uznán vinným z organizátorství zločinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že, v úmyslu neoprávněně se z podvodně získaného účelového úvěru na pořízení fiktivních movitých věcí, řídil a usměrňoval jednání spoluobviněných, organizoval a sám se účastnil schůzek probíhajících za účelem přípravy písemných materiálů k podání žádosti o úvěr, jakož i po podání žádosti, a za účelem schválení žádosti zařídil zajištění úvěru nemovitostmi, přičemž na základě žádosti a nepravdivých doložených materiálů byly společnosti A, za kterou stěžovatel vystupoval, ze strany GE Money Bank, a. s., na základě uzavřených úvěrových smluv poskytnuty dva úvěry v celkové výši 7 250 686,69 Kč, které byly dne 31. 5. 2013 připsány na účet společnosti B, ze kterého byla téhož dne odeslána na příkaz stěžovatele na účet společnosti C, za kterou stěžovatel rovněž vystupoval a měl k účtu společnosti dispoziční oprávnění, částka 7 193 616 Kč. Stěžovatel následně z tohoto účtu provedl na pobočce ČSOB, a. s., hotovostní výběry dne 31. 5. 2013 v částce 3 000 000 Kč a dne 4. 6. 2013 v částce 2 000 000 Kč a zbylé peněžní prostředky ve výši 2 193 616 Kč byly použity k platbám z účtu společnosti C; na podvodně sjednané úvěry bylo na řádných a částečných splátkách zaplaceno celkem 642 418,13 Kč, resp. 135 462,36 Kč. Tímto jednáním, po odečtení obvyklé ceny zastavených nemovitostí, způsobil stěžovatel spolu se spoluobviněnými poškozené společnosti GE Money Bank, a. s., nyní MONETA Money Bank, a. s., škodu ve výši nejméně 5 801 306,20 Kč. Za trestné jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl; dovolání bylo Nejvyšším soudem v záhlaví uvedeným usnesením odmítnuto.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nespáchal trestnou činnost, která je mu kladena za vinu; ze strany obžaloby nebyly předloženy takové důkazy, které by mohly vést k jeho odsouzení, v případě tak došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Odsouzení stěžovatele je založeno toliko na výpovědích osob, které se na trestné činnosti aktivně podílely, které jsou tak evidentně nedůvěryhodné a neměly by mít postavení svědka, ale obviněných. Nalézací soud měl rozhodnout o vrácení věci k došetření. Stěžovatel dále namítá, že není možné, aby ve věci posuzovanou vysoce sofistikovanou trestnou činnost spáchal, neboť úroveň jeho intelektových dispozic byla znalci zjištěna v pásmu nižšího průměru, tj. ohodnocena hodnotou IQ rovnající se 89.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Je třeba zdůraznit, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. V řízení o ústavní stížnosti se nelze domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem [§2 odst. 5, 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat právní závěry obecných soudů ve vztahu k aplikaci podústavního práva a uloženého trestu. Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (za všechny srv. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1996, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz/Search).
8. Těžiště argumentace stěžovatele se dotýká postupu obecných soudů při zjišťování a dokazování skutkového stavu. Jde přitom o shodné námitky, které stěžovatel uplatňoval již v odvolání a dovolání a které obecné soudy řádně vypořádaly. Není v pravomoci Ústavního soudu, aby přehodnocoval jednotlivá skutková zjištění obecných soudů či posuzoval věrohodnost provedených důkazů. Obecné soudy se zabývaly i námitkou stran stěžovatelových intelektových schopností, přičemž dospěly k závěru, že "[b]yť se jednalo o důmyslný, předem připravený způsob provedení činu, k jeho přípravě a realizaci nebylo zapotřebí zvláštních rozumových schopností. Obžalovaný J. L. má úplné střední vzdělání bez maturity, z vlastního podnikání má zkušenosti s obchodováním, jeho rozumové schopnosti byly znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a klinická psychologie zjištěny při dolní hranici průměru. Zosnování a koordinace provedení skutku se nevymyká ze schopností osoby průměrného intelektu se zkušenostmi s obchodováním" (viz v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu, bod 57). Ústavní soud uvedené závěry shledává udržitelnými, na ústavní rovině žádné pochybení neshledal. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces, ani zásadu presumpce neviny není možné pojímat tak, že by zaručovaly jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (srv. nález sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne 1. 4. 2015).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu