ECLI:CZ:US:2021:2.US.509.21.1
sp. zn. II. ÚS 509/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem Blanická 174, Trutnov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 303/2020-1501 ze dne 30. 11. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Trutnově svým rozhodnutím ze dne 9. 10. 2020 č. j. 2 T 85/2019-1485 rozhodl tak, že stěžovateli jako odsouzenému podle §155 odst. 4 a §154 odst. 1 trestního řádu uložil povinnost nahradit poškozené ČEZ Distribuce, a.s. náklady související s účastí poškozené v trestním řízení vzniklé přibráním zmocněnce ve výši 319 865,92 Kč. V odůvodnění okresní soud mimo jiné uvedl, že jednotlivé položky odpovídají obsahu spisu, ustanovením vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále též jen "advokátní tarif") a tyto vynaložené náklady je nutné považovat za potřebné k účelnému uplatnění nároku poškozené v trestním řízení. Soud se však neztotožnil s dalšími poškozenou společností uplatněnými položkami v podobě podání ze dne 21. 4. 2017, 13. 11. 2017, 25. 4. 2019 a 20. 8. 2019, neboť tato podání nejsou právním úkonem dle advokátního tarifu. U úkonu ze dne 8. 3. 2017 byla přiznána odměna ve výši jedné poloviny za právní úkon. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel i poškozená stížnost, poškozená se domáhala přiznání vyšší částky. Stěžovatel naopak namítal, že poškozené společnosti byla přiznána odměna i za úkon spočívající v odůvodnění stížnosti proti usnesení policie, což není odměnou zmocněnce stanovenou advokátním tarifem. Stěžovatel též nesouhlasil s odměnou za studium spisu a vyjádření se k odvolání. Navíc stěžovatel argumentoval, že přiznaná odměna je nedůvodně vysoká a odporuje principu spravedlnosti. Poukázal i na to, že zástupce zmocněnce má nárok na odměnu několikrát vyšší než zvolený obhájce odsouzeného.
3. Krajský soud v napadeném rozhodnutí odkázal na závěry, které učinil ve svém rozhodnutí okresní soud a shodně s tímto soudem ani krajský soud neshledal aktuální důvody k tomu, aby bylo napadené usnesení zrušeno (při současném zamítnutí nároku poškozené společnosti na náhradu nákladů poškozeného souvisejících s přibráním zmocněnce), resp. aby byly poškozené společnosti přiznány další, okresním soudem nepřiznané náklady za další úkony. K námitkám stěžovatele, že poškozené společnosti byla přiznána odměna i za úkon spočívající v odůvodnění stížnosti proti usnesení policie, odkázal krajský soud na §11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, přičemž poškozené společnosti byla důvodně přiznána jen polovina mimosmluvní odměny. Studium spisu potom odpovídá §11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu a vyjádření se k odvolání §11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu. K námitce o nepřiměřené výši vzniklých nákladů krajský soud uvedl, že výše mimosmluvní odměny, od které se odvíjí náklady zvoleného zmocněnce poškozeného, vyplývá z právního předpisu a je kromě závažnosti činu odvislá od délky trestního řízení, zejména pak v části řízení před soudem. V projednávané věci nebyly zjištěny žádné průtahy ve věci či provádění nadbytečných důkazů. Délka řízení byla odvislá od složitosti věci a rozsahu důkazního materiálu. Ze stejných důvodů nebyla shledána nedůvodnou ani samotná účast zmocněnce poškozeného, a to bez ohledu na skutečnost, zda má či nemá uvnitř své společnosti vlastní právní aparát. Právo poškozeného na odborné zastoupení v rámci trestního řízení vyplývá z §50 trestního řádu a právo na náhradu vzniklých nákladů s tímto zastoupením spojených odpovídá §154 trestního řádu. Pro případné snížení povinnosti k náhradě nákladů souvisejících s účastí poškozeného v trestním řízení nebylo shledáno žádných důvodů. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel poškozené způsobil škodu ve výši 3 229 504,05 Kč.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že přiznaná odměna je nedůvodně vysoká a odporuje principům spravedlnosti. Nárok na odměnu nesmí být jen početní operací z výše přiznané částky, takový výpočet není vždy adekvátní konkrétnímu případu. Tím spíše je méně adekvátní u velké korporace, jakou je poškozená. Ústavní soud ve své nálezové judikatuře vydal rozhodnutí, v nichž učinil závěr, že instituce jako je Česká televize či Český rozhlas, případně fakultní nemocnice nemají jako veřejné instituce nárok na náhradu nákladů řízení, protože jsou veřejnými institucemi a mohou využít právníky, jež v těchto institucích řeší problematiku odpovídající otázkám, k nimž si zvolily advokáta. Stěžovatel k tomu poukazuje na to, že poškozená společnost je stoprocentně vlastněna společností ČEZ a.s., ve které má stát 69,78% podíl a disponuje právním odborem. Z toho stěžovatel dovozuje, že citované závěry judikatury Ústavního soudu je třeba aplikovat i na poškozenou ČEZ Distribuce, a.s. a to i pro případ trestního řízení. Pokud si poškozená ČEZ Distribuce, a. s. zvolila zastoupení advokátem, není podle stěžovatele spravedlivé žádat, aby jí on hradil náklady řízení. Poškozená se na poli svého působení těší výsadnímu postavení, pro které má vytvořené specifické podmínky a lze tak na ni podle stěžovatele klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci či veřejné instituce, a proto by jí ani neměla příslušet náhrada za právní zastoupení zvoleným zmocněncem, vystupuje-li v roli poškozené v trestním řízení.
II.
5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
8. Posouzení ústavní stížnosti závisí na zodpovězení otázky, zda obstojí závěr stěžovatele, že je třeba na dceřinou společnost společnosti ČEZ, a. s. pohlížet v otázce náhrady nákladů řízení jako na veřejnou instituci. Obdobnou otázkou se však již Ústavní soud zabýval ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 1146/16 ze dne 20. 6. 2017 (N 101/85 SbNU 679), zda společnost ČEZ, a. s. může být povinnou osobou z hlediska zákona o svobodném přístupu k informacím, a dospěl k závěru, že přiznání postavení veřejné instituce této společnosti jako osoby soukromého práva by znamenalo uložení povinnosti v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dospěje-li tedy obecný soud k závěru, že judikaturu Ústavního soudu týkající se otázek náhrady nákladů řízení u veřejných či veřejnoprávních institucí jako je Český rozhlas či Česká televize bez dalšího nelze vztáhnout na dceřinou společnost společnosti ČEZ, a.s., byť je většinově vlastněna státem, pak tento závěr není bez dalšího ústavně nepřijatelný.
9. Neobstojí ani argument, že zmocněnec poškozené v trestním řízení má nárok na vyšší náhradu nákladů než zástupce odsouzeného. Právní úprava a judikatura, která náklady zástupce v adhezním řízení odvozuje z výše náhrady škody, která byla přiznána, není rozporná s ústavním pořádkem. Pokud tedy stěžovatel způsobil poškozené vysokou škodu, musí počítat s tím, že náklady, které má hradit z titulu přibrání zmocněnce, budou odpovídat náhradě nákladů, k níž by byl zavázán v případném civilním řízení o náhradu škody, nikoli odměně, jež náleží jeho obhájci.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by stěžovatelovy argumenty měly ústavní rozměr, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné..
V Brně dne 2. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu