ECLI:CZ:US:2021:2.US.552.21.1
sp. zn. II. ÚS 552/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele O. J., zastoupeného Mgr. Naděždou Domanskou, advokátkou, se sídlem Polní 1031, Neratovice, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 19 P 19/2017-634, ze dne 30. června 2020, a Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 371/2020-702, ze dne 17. prosince 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel je otcem nezletilých dětí, který usiluje o svěření dětí do střídavé péče. V této souvislosti podal k Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v rámci něhož navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozsudků. Stěžovatel má za to, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 371/2020-702, ze dne 17. 12. 2020, nebylo ve výroku I. vyhověno stěžovatelovu odvolání proti výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 19 P 19/2017-634, ze dne 30. 6. 2020 o svěření synů A. J. a O. J. do výchovy matce pro dobu do i pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Stěžovatel od počátku řízení trval na svém návrhu, aby péče o syny byla rozsudkem stanovena ve formě střídavé výchovy.
3. Otec se též odvolával do výroku VIII. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 19 P 19/2017-634, kterým soud rozhodl, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými syny A. a O. J. v každém lichém týdnu v roce v době od čtvrtka 8,00 hod. do následujícího pondělí 8,00 hod. a v každém sudém týdnu v roce vždy ve středu v době od 8,00 hod. do 17,00 hod. Především, u určení styku v sudém týdnu se jednalo o protismyslné rozhodnutí, neboť by tento styk byl redukován na převedení synů po skončení školní docházky na volnočasovou aktivitu a žádný z účastníků řízení toto nenavrhoval. S ohledem na zájem dětí a za účelem snížením konfliktních situací s matkou stěžovatel navrhoval, aby styk byl upraven tak, že je oprávněn se syny stýkat v každém lichém týdnu v roce v době od středy po ukončení školní docházky do následujícího pondělí 8,00 hod. Městský soud v Praze ve výroku VII. rozsudku č. j. 58 Co 371/2020-702, změnil rozsudek tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se se syny každém lichém týdnu kalendářního roku v době od čtvrtka od 8:00 hodin do pondělí následujícího týdne do 8:00 hodin, avšak návrhu otce na větší rozsah styku v lichém týdnu nevyhověl s tím, že styk otce a synů je takto dostatečný. Pokud by však stěžovateli styk se syny byl umožněn dle jeho návrhu, pak by mohl synům zajistit zachování většiny jejich volnočasových aktivit, které matka bez jeho souhlasu zrušila.
4. Podle stěžovatele obecné soudy ignorovaly nesrovnalosti ve znaleckém posudku. Soudkyně vedla řízení, aniž by hájila nejlepší zájem dětí, byla nadto ke stěžovatelovi arogantní a řízení celkově vedla nepečlivě. Rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelovi nevyhověly, odporuje právu na spravedlivý proces a nejlepšímu zájmu dítěte. Závěry soudů jsou v části nepřezkoumatelné a nerespektující skutečné přání a zájmy dětí. Stěžovatel je ve skutečnosti schopen zajistit dětem kvalitní prostředí pro jejich vývoj v rámci střídavé péče. Závěry, o něž opřely obecné soudy svůj právní názor, z důkazů neplynou, případně se jedná o úvahy nerelevantní. Nebyly prokázány důvody, pro které by nebylo možné střídavé péči vyhovět.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti. Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem včas, byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany práva a ústavní stížnost byla sepsána advokátem. Stížnost je bezvadná a jsou splněny všechny procesní předpoklady vyplývající ze zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že byť ústavní stížnost splňuje všechny formální požadavky, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám rozhodnutí nebo řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Jinými slovy, Ústavní soud může odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, jestliže postrádá ústavněprávní dimenzi. Stěžovatel přitom ústavně právní argumentaci ve své stížnosti nepředestřel. Ústavní soud nenahrazuje další stupeň obecných soudů a stěžovatel se toliko domáhá přezkumu správnosti napadených rozhodnutí. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
8. Samotná úprava styku rodičů s dítětem je pak výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaká úprava styku rodičů s nezletilým je pro dítě nejvhodnější a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilých dětí v projednávaném případě nedošlo.
10. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
11. Jakkoliv stěžovatel argumentuje judikaturou v případech, jež hodnotí jako skutkově obdobné, je na místě připomenout, že obecné soudy hodnotí každý případ svěření nezletilého do péče jednoho z rodičů optikou nejlepšího zájmu dítěte. Ústavní soud dospěl po seznámení se s podklady k závěru, že do posouzení věci obecnými soudy není na místě zasahovat. Soudy se rozsáhle a korektním způsobem zabývaly poměry obou z rodičů k nezletilým (i jeho vztahem k nim) a výslovně v napadených rozhodnutích zohlednily i přání a nejlepší zájem dětí. V tomto ohledu neshledal Ústavní soud žádné nedostatky odůvodnění rozhodnutí prvostupňového, ani odvolacího soudu. Ten nadto přesvědčivě zdůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěrům učiněným v konkrétním případě stěžovatele.
12. Rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem upravují péči o nezletilé v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (tj. zejména v tomto případě věk dětí, rozumová vyspělost či nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilé není vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilých, pak může péči o ně v budoucnu upravit i jinak.
13. Ústavní soud závěrem shrnuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí jakkoliv odporovala nejlepšímu zájmu nezletilých. Rovněž nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
14. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu