ECLI:CZ:US:2021:2.US.567.21.1
sp. zn. II. ÚS 567/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. 4 Ntd 2/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, stěžovatel je stíhán pro podezření ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 vznesl návrh na delegaci věci jinému soudu podle §25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud v Praze dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že podmínky pro delegaci věci dány nejsou.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti konstatování Vrchního soudu v Praze, že přikázání věci jinému soudu mohlo být za přezkoumávaných okolností považováno za porušení práva na zákonného soudce. Stěžovatel je ve věci jediným obžalovaným, navíc zákonným soudcem může být i jiný místně příslušný soud. Stěžovatel má za to, že chybnou interpretací zásady zákazu odnětí věci zákonnému soudci a zamítnutím jeho návrhu na delegaci došlo k podstatné vadě řízení. Stěžovatel má dále pochybnost, zda Vrchní soud v Praze měl k dispozici celý spis a zda měl možnost seznámit se s podstatou namítaných důvodů návrhu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (srv. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203)]. Zásady zdrženlivosti a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci platí ještě přísněji v případě neskončeného řízení v rámci trestního procesu (srv. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012). V posuzovaném případě však Ústavní soud takový zásah neshledal.
9. Vrchní soud v Praze po řádném prostudování relevantních skutkových okolností dospěl k závěru, že zdravotní stav stěžovatele mu nebrání, aby se mohl dostavit k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, a vhodnosti odnětí věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 a přikázání Okresnímu soudu v Příbrami nenasvědčuje ani případná obtížná dostupnost zákonného soudu dalším účastníkům řízení, přičemž své rozhodnutí řádně odůvodnil. Ústavní soud považuje závěry soudu za udržitelné, na ústavní rovině žádné pochybení neshledal. Ústavní soud nadto přisvědčuje konstatování Vrchního soudu v Praze, že postup podle §25 trestního řádu představuje výjimku z ústavně zaručeného práva na zákonného soudce zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" a "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Institut zákonného soudce je podle judikatury Ústavního soudu důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný, ač v odůvodněných případech dovolený [srv. nálezy sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 206/75 SbNU 313) a sp. zn. I. ÚS 1965/15 ze dne 27. 1. 2016 (N 15/80 SbNU 191)].
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu